Jedna prý odvážná básnířka

Obloha temná bez mráčku a hvězdy v ní září, babička vzhlíží k nim a přijímá stáří. Vzpomíná na svého divého mládí lesk, když najednou udeří z oblohy blesk. Obraz, co vystihl by jen největší malíř, přímo před ní vznáší se létací talíř. Hologram vysílá zprávu a jazyk zní zvláštní k tomu, stařenka, kterou jsem stala se, se usměje: "Hurá, letíme konečně domů!"

Červená fabrika, v ní dělník na hodiny kouká a, než se naděje, siréna na přestávku houká. Pásy se vypnuly, šéfová schází, opouští temnou věž. "Dělníku, sedni si, nekuř, tam nechoď, směj se, prostě dělej si, co chceš!" Pět minut uteklo, houkačka, připravit, pozor, už to frčí! Šefová prochází: "Ruce číslo 6, proč se ti lahev mimo značku krčí?!" Dělník se zamračí, oči v sloup a nakonec vzdechne. "Ruce číslo 6, vypni stroj!" šéfová leze na schůdky a pak se nad něj sehne. "Ruce číslo 6, porušení pravidel a vzpoura, je čas na zkoušku ochoty, přidávám ti extra směny na další dvě soboty."