Malíř

Obrázky krajiny, občas i dějiny teď světem mě vedou,
cestuji s vámi, když do mapy se dívám,
zasním se na chvíli, slyším ten ruch, jak jedeme silnicí šedou,
z rádia melodie známá a já potichu s ní zpívám.

Obrázky nádherné, a přece něco chybí v nich, co moc bych chtěla vidět,
vše, co je tajemné a skryté, co nespatří divák, který jen očima se dívá.
Okamžik navždy uzamčený v čase a jaký je z něj výhled?
Malíř je vepsán na každém, a přece se vždy skrývá.

Podzim

Vítám tě v mém domově, odpočiň si, máš za sebou dlouhou cestu, zítra ti ten svět ukážu.

Je sobota, říjen v plném proudu, vezmi si teplé oblečení a pořádné boty. Nebudu ti lhát, podzim je drsný. Ale napadlo by tě někdy, že pod jeho povrchem se skrývá krása sladkého usínání? Vše dochází svému konci a za velkolepého ohňostroje se ukládá ke spánku, aby se mohlo vzbudit silnější a krásnější než dřív. Ty jsi přece taky každé ráno krásnější než včera.

Půjdeme pěšky, projdeme pár úzkých uliček. Cítíš tu síru ve vzduchu? Ano, někdo tu topí uhlím. A já se nadechnu, zavřu oči a zase létám v oblacích. Vidím, jak jsem ještě malá holčička, život mám před sebou a nádhera dnešních dnů té holčičce dodává naději, tohle všechno ji jednou čeká, chtěla bych jí to říct, aby nemusela být občas smutná, když jí hlavou bleskne myšlenka, že bude velká a maminka už ji nebude držet za ruku. Jenže bych jí zkazila překvapení, ty ona miluje, ten nádech síry ve vzduchu mě s ní na ten okamžik spojí.

A pak už vstoupíme na louku. Znedaleka ozývá se mocné „Í Á“, to oslík ze statku svou serenádu zpívá. Teď už jen krůček do lesa, pár metrů k potoku, musíme ho překročit, vezmu tě za ruku, neboj, věř mi, nespadneš, tři dva a skoč! Noha ti málem podklouzla, ale chytla jsem tě a teď jsi v mém objetí. Pošeptám ti, že příště můžeme zkusit lávku. Došlo ti, že jsem to asi plánovala, viď?

Pojď, dojdeme k rybníku, sedneme si. Děti tady snad každý den nechávají nové postavičky, nepřipadá ti to trochu jako pohádkový les? Každou chvíli se ohlédnu a mám pocit, že nás uctivě pozdraví Karkulka, řekne Vlkovi „fuj“ a stáhne ho vodítkem ke své noze.

To není zdaleka všechno, půjdeme dál a výš. Tudy jsem dřív chodila cestičkou přes louku. Vyrostlo tu satelitní městečko. Líbí se ti to? Já bych tady bydlet nechtěla, vyrostla jsem v paneláku a připadá mi, že sem někdo jeden takový panelák přinesl, pak do něj strčil a on se při pádu nějakým kouzlem proměnil v domky se zahrádkou. Aspoň řeč nestála, ani sis nevšimla, že věčně otevřená závora oznamuje opět vstup do lesa.

Déšť, bláto, po ránu zima, mlha, co by se krájet dala. Takhle bys nejspíš v černobílém světě podzim znala. Rozhlížíš se po lese, kam jsem tě na procházku vzala. Vidíš ty barvy? Podzim je malířem s bohatou paletou, doufám, že má slova hlavu ti popletou. Koukni se, nádhera! Přímo tu v travičce hříbek se schoval, tak se mu pokloň, pak klobouk mu pochval. Vezmi ho sebou, jestli bys chtěla, večer ti uvařím, že jsi tak skvělá.

Dál listy barví se, padají dolů, krásné sny, dobrou noc, popřejem stromům, teď jsi už prochladlá, půjdeme domů.

Posaď se na chvilku, zatopím v krbu, jak se ti líbila procházka podzimem? Miluji v teple, zabalená v dece, koukat se z okna ven. Přitul se ke mně a pověz mi příběh z tvého světa…

Sofiina volba

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla?
Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij!

Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky…
Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla?

A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo…
Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení.

A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může?
Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře…

Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil.
Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže…

Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže…
Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy.

Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila?

Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět?
Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky…

Kometa

Připadám si otupělá. Přicházím, odcházím, cesta se nemění, svůj pohled vrhám stále jedním směrem, periferně vnímám, že něco změnilo se, že střídá se noc a den a jaro s létem, pak podzimu žezlo předává, aby nakonec v objetí sněhově bílé zimy vše spočinulo. Roky, jež ladně jak na procházce provoněným lesem se ploužily, teď nabraly jistý směr, jistý krok, ustaly smyslné pohyby připomínající tanec, není v tom hloubka, jen jasný směr. A cíl? Neznám ho. Vím, že časem se z rychlé chůze stal maraton a teď sprintují, jako by jim šlo o život. Jak jsem to mohla přehlédnout, jak jsem mohla zapomenout? Znáš můj věk? Řekni, sama jsem to po tisícovce přestala počítat. Viděla jsem vás lovit mamuty, žít v jeskyních, vraždit se navzájem, milovat se. Teď se usmíváš a máš pocit, že od té doby jste udělali obrovský pokrok, vy děti Adama. A já se dnes procházím, kochám se, žasnu, prozřela jsem, zase… Nemáš v ruce kyj, ale stále lovíš svého mamuta, pořád bys byl nejraději, abych nevytáhla paty a tančila kolem tvého ohně. Vraždíte se…pro stejně mrzké pohnutky, jsou chvíle, kdy bych nad vámi už zlomila hůl. Ale jste ještě děti, dokážete se obětovat, dokážete milovat, dokážete opustit svůj cíl a pochopit, že teď je ta správná chvíle na vše. Až zase přiletí kometa, vnímejte její krásu a volnost, vždy se mě zeptá, zda s vámi ještě mám trpělivost. Ano, jsem trpělivá, zas vám jen zamává… Ale, vrátí se a zeptá se zas…

Potkala jsem anděla?

Z rozmlácenýho kostela… s veškerou úctou, pane Kryle,
hledat anděla v kostele, zdá se mi celkem pošetilé.

Já se ho v životě nahledala…
Dala jsem inzerát na internet a taky do novin a venku na sloupy
s nadějí, že najde mě sám a potom jsem to vzdala.
Pak jsem se smířila s myšlenkou, že žádný anděl prostě není,
naděje do kouta a potom pryč v zapomnění… a jaké bylo překvapení,
když stála tam, já zírala jak na zjevení… a šla jsem jenom nakoupit.

Tak našla jsem anděla a žije jich tu s námi mnoho, ale nečekejte, že se sami zjeví,
nemají křídla ani svatozář, jen velké srdce a že je to tak, neví…