Jedna prý odvážná básnířka

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla? Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij! Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky… Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla? A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo… Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení. A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může? Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře… Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil. Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže… Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže… Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy. Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila? Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět? Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky...

Nový den, čistý list papíru, A tak: Dobré ráno! - po špatném večeru. Čistý list papíru a skvrna od kávy, prosáklé víno ze včera i dnes část vypráví. Část příběhu - otazník místo vět, dostává do varu mozkové závity, snad propila jsem stovek pět a pila jsem pro radost nebo snad pro city? Hlavička papíru zelená od trávy, odstavec modrý, to, jak jsem snášela ti modré z nebe, uprostřed košilka, co nemá rukávy, jak strhla jsi ze mě šaty a já pak z tebe. V začátku svatozář, na konci uhašená a místo slov vepsala jsem tvoji tvář, víc jsem snad zatlačila, že obtiskla se dál, další list papíru úspěšně zaplněn. Kleknu si na kolena, přej si, prosím, to, co bych si přála... Ať pro nás dvě zítra začne zase den...

Jako každé pondělní ráno už deset let, i dnes vstávám, zašklebím se do zrcadla a na to povislé plátno načrtnu nějaký obličej. Nesnídám, ztráta času. Navíc mi to snad pomůže shodit kila, nevím, proč pořád kynu. Co si vezmu na sebe? Záleží na tom? Zajímá to ještě někoho? Stejně jsem ta tlustá, co se neusmívá. Zahořkla jsem. Nemám se ráda, jak by mě mohl mít rád někdo jiný? Navleču se do svých XXL šatů, nasadím si boty bez podpatku, protože podpatky by pode mnou praskly jako párátka a vyrazím do své práce na pobočku. Kolik klientů si dnes ke mně přijde uzavřít smlouvu? Snad co nejmíň, mám lidí plné zuby, chtěla jsem stříhat lidem vlasy, chtěla jsem být vyhlášená kadeřnice, od které se každý nechá ostříhat. Venku je ještě tma, to před Vánoci bývá, ach můj bože, ještě budou Vánoce… Lampy lemují ulici a pod jednou v dálce stojí temná postava. Mává na mě? Bože, to bude zase ten somrák s tou svojí dojemnou historkou, která začíná: „Máte rodiče? To máte štěstí, já nikdy žádné neměl…“ Ale co, tř

Obrázky krajiny, občas i dějiny teď světem mě vedou, cestuji s vámi, když do mapy se dívám, zasním se na chvíli, slyším ten ruch, jak jedeme silnicí šedou, z rádia melodie známá a já potichu s ní zpívám.   Obrázky nádherné, a přece něco chybí v nich, co moc bych chtěla vidět, vše, co je tajemné a skryté, co nespatří divák, který jen očima se dívá. Okamžik navždy uzamčený v čase a jaký je z něj výhled? Malíř je vepsán na každém, a přece se vždy skrývá.

  Vítám tě v mém domově, odpočiň si, máš za sebou dlouhou cestu, zítra ti ten svět ukážu. Je sobota, říjen v plném proudu, vezmi si teplé oblečení a pořádné boty. Nebudu ti lhát, podzim je drsný. Ale napadlo by tě někdy, že pod jeho povrchem se skrývá krása sladkého usínání? Vše dochází svému konci a za velkolepého ohňostroje se ukládá ke spánku, aby se mohlo vzbudit silnější a krásnější než dřív. Ty jsi přece taky každé ráno krásnější než včera. Půjdeme pěšky, projdeme pár úzkých uliček. Cítíš tu síru ve vzduchu? Ano, někdo tu topí uhlím. A já se nadechnu, zavřu oči a zase létám v oblacích. Vidím, jak jsem ještě malá holčička, život mám před sebou a nádhera dnešních dnů té holčičce dodává naději, tohle všechno ji jednou čeká, chtěla bych jí to říct, aby nemusela být občas smutná, když jí hlavou bleskne myšlenka, že bude velká a maminka už ji nebude držet za ruku. Jenže bych jí zkazila překvapení, ty ona miluje, ten nádech síry ve vzduchu mě s ní na ten okamžik spojí. A pak už vsto

Připadám si otupělá. Přicházím, odcházím, cesta se nemění, svůj pohled vrhám stále jedním směrem, periferně vnímám, že něco změnilo se, že střídá se noc a den a jaro s létem, pak podzimu žezlo předává, aby nakonec v objetí sněhově bílé zimy vše spočinulo. Roky, jež ladně jak na procházce provoněným lesem se ploužily, teď nabraly jistý směr, jistý krok, ustaly smyslné pohyby připomínající tanec, není v tom hloubka, jen jasný směr. A cíl? Neznám ho. Vím, že časem se z rychlé chůze stal maraton a teď sprintují, jako by jim šlo o život. Jak jsem to mohla přehlédnout, jak jsem mohla zapomenout? Znáš můj věk? Řekni, sama jsem to po tisícovce přestala počítat. Viděla jsem vás lovit mamuty, žít v jeskyních, vraždit se navzájem, milovat se. Teď se usmíváš a máš pocit, že od té doby jste udělali obrovský pokrok, vy děti Adama. A já se dnes procházím, kochám se, žasnu, prozřela jsem, zase... Nemáš v ruce kyj, ale stále lovíš svého mamuta, pořád bys byl nejraději, abych nevytáhla paty a tančila ko

Studánko, řekni mi, už přišel čas? Dlouho jsem plnila Tě vodou slanou. Mám šanci na štěstí? Je to Tvá vůle? Nebo jen přeteklas? Odpovědi bych ráda znala, přestože otázky samy plní mě citem. Nebydlím sama, cítím se sama, co s plným prázdným bytem? Sbohem snad dát? Zdá se to kruté, krutější než pouhé „nashledanou“.   Studánko, jsem tak zmatená, tvář na Tvé hladině vidím, nebyla tam a je tam, tak najednou… a já se stydím… Tvář anděla, oči hlubší, než kam jen dohlédnu, tolik barev v nich, tolik radosti… Zafouká vítr, hladina se do pohybu dává, tvář ale nemizí, vystupuje z vody, vlasy světlejší než slunce za zvuku jara vlají… Vážně se to děje? Zavírám oči, byl to jen sen? Otevřít je nechci, vlastní rozum se mi směje… Otevřít, neotevřít? Chci zůstat navždy slepá a věřit, že nezmizela… Nemám strach, Studánko! Stojí tam…černá a červená, teď už celá žena. Stojí tam přede mnou, a přece se cítím jí obklopena…   Děkuji, Studánko, věz, že kdybych dnes naposled měla

březen 2009 „Slyšíš mě, člověče?“ Pak už jen ticho, nikdo se nedá do řeče. Po chvíli zželí se hlásku potichého, ozve se odpověď hlasu zlého: „Co chceš a kdo jsi?“ „Promiň mi, rušit jsem tě nechtěla, já jsem tak trochu nesmělá, můj úmysl kořeny má nevinné, pocházím krajiny pro tebe nevlídné. Neumím žádat jiné o pomoc, v tom neskrývá se moje moc, já chodím jen hloupá po světě, květiny a stromy si nezasloužím, pro všechny kolem kraj kvete, a já zmizím hned, jak toužím. Všechno co mám, ať vezme si potvora, nenosím prokletí, já jsem jen Pokora.“   Milý a vyděšený hlas rozplynul se jako mlha, Dunivý a hrubý řev zvukovody trhá:   „Doufáš, že s proslovem dojemným, každý hned lítost vysloví, ať dech tvůj umlčí černý dým, pro tebe platí přízemní přísloví. Pravdu jednu neskrýváš, já zasloužím si víc, než tys kdy snila, beru všechno, kéž ty bys shnila! Život tvůj chci i tvoji sílu, Za tebou spadne už poslední most, Nehledám svou cestu v m

2.2.2021 Z rozmlácenýho kostela… s veškerou úctou, pane Kryle, hledat anděla v kostele, zdá se mi celkem pošetilé. Já se ho v životě nahledala… Dala jsem inzerát na Facebook a taky do novin a venku na sloupy s nadějí, že najde mě sám a potom jsem to vzdala. Pak jsem se smířila s myšlenkou, že žádný anděl prostě není, naděje do kouta a potom pryč v zapomnění… a jaké bylo překvapení, když stála tam, já zírala jak na zjevení… a šla jsem jenom nakoupit. Tak našla jsem anděla a žije jich tu s námi mnoho, ale nečekejte, že se sami zjeví, nemají křídla ani svatozář, jen velké srdce a že je to tak, neví…

13.8.2020 20:18 Ach, věčná Studánko, prameni života, v mých očích prameníš, na mně jsi zbohatla, splň, prosím, přání mé, když život mě drtí… Měla bych doufat, že sama se zas po pádu zvednu, ale ta dívka v zrcadle, dávno se nesměje, jen mračí se, já šednu, ta, které patřil svět, ten odraz minulosti teď páchne smrtí, ona mnou pohrdá, když vidí mě klečet, plivne po mě, pak obepne můj krk a škrtí. Odraz budoucí je prázdný, jen v koutě se krčí ta, co se pomátla, s pohledem zlomeným už jen vyčkává, až pohltí ji nicota.   Ach, Studánko přání, už jsem tu zas, mohla bys, prosím, obrátit čas? A, Studánko, možná zdám se smělá, řekla bys mi, prosím, co bych vlastně chtěla?