Motýlek

Nemocná nebo jen bezmocná, taková myšlenka létá si po kraji,

taková maličká jako motýlek vylétla z kukly.

Roztáhla křídla a dál měla by jen najít druhou, spojit se s ní a spočinout v ráji.

Místo hledání opaku hledá stejné a jimi se krmí, roste a sílí,

pak sedne si v noci k někomu do snů, stává se noční můrou a jeho mysl šílí.

Potravou její je lidská duše a ona zbytky nenechává.

V noci jsem nezavřela okno, jistě, přišla… to už se prostě asi stává…

Dopis autorovi

Uctivé pozdravy, autore mého příběhu,

kontaktuji Vás, protože bych s Vámi chtěla probrat několik důležitých bodů.

1. Mohl byste mou postavu začít mít alespoň trochu rád? Provedla jsem Vám něco? Vytvořil jste mě na základě někoho, kdo Vám byl trnem v oku? Už toho nechte, prosím.

2. Proč ve svém příběhu vždy získám něco, co z celého srdce miluji a pak o to přijdu? Můžete zařídit, aby z mého příběhu odcházeli lidé a věci, které nemám ráda, a to krásné zůstávalo? Jaký to má účel?

3. Můžete něco konečně udělat se světem? Vždyť jste ho vymyslel. Nectíte žádná pravidla autorů před Vámi. V každém příběhu je svět zlý, nebo v ohrožení a postupem času to vypadá, že není šance na záchranu, dokud nepřijde zvrat a svět se stane krásným místem, je zachráněn a postavy, pokud přežily, dožijí šťastně až do smrti. Tady se Vám ale nedaří ani jedno. Jste nerozhodný, tím udržujete svět a postavy v něm jen v neustálém strachu a chaosu, vždy naznačíte a vycouváte. Chcete s tím snad poradit? Ráda Vám pomohu.

4. Proč mě neustále nutíte k rozhodnutím? Baví Vás to? A proč rozhodnutí nebýt nešťastná vždy vedou k tomu, že jsem nešťastná jiným způsobem a z jiného důvodu? Prosím, zařiďte konečně, abych po konfliktech, krizích a peripetiích našla svůj šťastný konec, chtěla bych nalézt odpuštění a smíření. Nebo mě vrhněte třeba ze skály, hlavně tomu dejte nějakou úroveň, protože tohle zůstane ležet i v Levných knihách. Jestli sázíte na senzace, pak jste asi odvedl dobrou práci, ale co takhle jít trochu do hloubky, co kdybyste tomu dal nějaký hlubší smysl? Nebráním se ani sci-fi.

5. Žil jste někdy sám skutečný život, nebo jste ho prožil pouze za klávesnicí? Sázím na tu druhou možnost. Zvu Vás tímto na pokec u šálku kávy, pak bych Vás ráda provedla mými vzpomínkami. Naučím Vás nové slovo, které zní „empatie“.

6. Pokud jste rozhodl, že můj příběh bude smutný, dopřejte, prosím, alespoň krásné, veselé a šťastné příběhy těm, které mám ráda.

Děkuji a těším na Vaši odpověď,

Sofie



Odpověď autora:

Uctivé pozdravy i Vám, Sofie,

Váš dopis mě velice překvapil, odpovím Vám, jak nejlépe budu moct.

1. Vy jste jedna z mých neoblíbenějších postav, mrzí mě, že máte pocit, že Vás nemám rád a vybíjím si na Vás svou zlomyslnost. Váš příběh se nepodobá žádnému dosud napsanému, čeká Vás ještě spousta zvratů a překvapení a nemohu Vám prozradit, jestli budou šťastné nebo smutné, nakonec se to přece nedá odlišit, sama jste kdysi všem vysvětlovala, že neexistuje ani dobro ani zlo, jen si vzpomeňte.

2. To, že máte někoho nebo něco ráda, neznamená, že to s Vámi zůstane celý příběh, stejně tak to může odejít a může se to vrátit. Opět si sama vzpomeňte, vše je o rovnováze, ta se čas od času poruší, ale to je základem každého příběhu, kdyby se rovnováha neporušila a nevyrovnávala, žila byste v absurdním dramatu a čekala byste na svého Godota…

3. Svět jsem vymyslel, ale ten svět je Váš, není to univerzální místo, je to místo, kde se střetávají všechny možné úrovně bytí a vše, co vidíte a vnímáte je jen Váš vlastní osobní svět. A myslím, že ten Váš se momentálně hroutí. Jako většina hrdinů v jejich příběhu i Vy jste zůstala sama, alespoň máte ten pocit, nemohu Vám prozradit skutečný stav, protože já se dívám z jiné perspektivy. Vám mohu jen poradit, abyste se zkusila podívat za roh, když Vám připadá, že už Vám nikdo nezůstal, že nezbylo nic než nicota. Staňte se hrdinkou a zachraňte svůj svět.

4. Chtěla byste, aby za Vás rozhodovali jiní? Nejspíš byste daleko nedošla, protože zájmů je stejné množství jako postav, roztrhali by Vás na kusy. Něco Vám prozradím. Vymyslel jsem Váš svět, vymyslel jsem Vás, ale Váš příběh nepíšu, jen zapisuji, vidím dál než Vy, ale neurčuji to. Chcete se vrhnout ze skály? Směle do toho. Můžeme to pak zkusit znovu. Chcete příběh na úrovni? Dejte mu úroveň. Ukažte se sama, bude mi ctí Vašemu příběhu zapsat ještě mnoho kapitol a přeji Vám konec hodný nejslavnějších hrdinek.

5. Věřte mi, že jsem prožil mnoho vlastních příběhů. Křivdíte mi, když si myslíte, že mi chybí empatie. Když pláčete, pláču s Vámi, když se smějete, směju se s Vámi.

6. Rozhodněte sama, jaký Váš příběh bude. Trochu toho štěstí těm ostatním pošlu, třeba Vám ho někdo pošle nazpět. A jen tak mimochodem, kdybych náhodou mohl nějak pomoct, měla byste vědět, že já mám rád šťastné konce 😉

Snad nejste z mé odpovědi zklamaná, přeji Vám štěstí a přeji Vám sílu vše zvládnout.

Těším se na další kapitolu.

S pozdravem,

Autor Vašeho příběhu

Život nemá zábradlí

Tak si zas říkám, proč se mnou po světě chodí splín.
Vůně dnů minulých a starého života, tak dávno,
vůně teď voní jinak, a přece se mi po nich stýská.
Pořád mám před očima Tvé oči, miluji Tvou duši a uctívám Tvůj klín.

Probuzení, ráno dospělo v poledne a najednou zas ráno…
Ráno je stejné a někdo jiný vstává. A kdo to vše způsobil? Slavný soude, byla to osoba blízká…
Takhle jsem dospěla? Na výsluní hřát se můžu, ale nemám žádný stín.
Jsem jako Lilith, jako ta první nepochopená a raději v temnotě budu dál žít,

nikdo už na světě ve dne mě nespatří, chodím jen v noci do snů, když bude někdo chtít.

Sofiina volba

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla?
Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij!

Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky…
Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla?

A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo…
Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení.

A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může?
Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře…

Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil.
Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže…

Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže…
Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy.

Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila?

Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět?
Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky…