Jedna prý odvážná básnířka

Připadám si otupělá. Přicházím, odcházím, cesta se nemění, svůj pohled vrhám stále jedním směrem, periferně vnímám, že něco změnilo se, že střídá se noc a den a jaro s létem, pak podzimu žezlo předává, aby nakonec v objetí sněhově bílé zimy vše spočinulo. Roky, jež ladně jak na procházce provoněným lesem se ploužily, teď nabraly jistý směr, jistý krok, ustaly smyslné pohyby připomínající tanec, není v tom hloubka, jen jasný směr. A cíl? Neznám ho. Vím, že časem se z rychlé chůze stal maraton a teď sprintují, jako by jim šlo o život. Jak jsem to mohla přehlédnout, jak jsem mohla zapomenout? Znáš můj věk? Řekni, sama jsem to po tisícovce přestala počítat. Viděla jsem vás lovit mamuty, žít v jeskyních, vraždit se navzájem, milovat se. Teď se usmíváš a máš pocit, že od té doby jste udělali obrovský pokrok, vy děti Adama. A já se dnes procházím, kochám se, žasnu, prozřela jsem, zase... Nemáš v ruce kyj, ale stále lovíš svého mamuta, pořád bys byl nejraději, abych nevytáhla paty a tančila ko

Studánko, řekni mi, už přišel čas? Dlouho jsem plnila Tě vodou slanou. Mám šanci na štěstí? Je to Tvá vůle? Nebo jen přeteklas? Odpovědi bych ráda znala, přestože otázky samy plní mě citem. Nebydlím sama, cítím se sama, co s plným prázdným bytem? Sbohem snad dát? Zdá se to kruté, krutější než pouhé „nashledanou“.   Studánko, jsem tak zmatená, tvář na Tvé hladině vidím, nebyla tam a je tam, tak najednou… a já se stydím… Tvář anděla, oči hlubší, než kam jen dohlédnu, tolik barev v nich, tolik radosti… Zafouká vítr, hladina se do pohybu dává, tvář ale nemizí, vystupuje z vody, vlasy světlejší než slunce za zvuku jara vlají… Vážně se to děje? Zavírám oči, byl to jen sen? Otevřít je nechci, vlastní rozum se mi směje… Otevřít, neotevřít? Chci zůstat navždy slepá a věřit, že nezmizela… Nemám strach, Studánko! Stojí tam…černá a červená, teď už celá žena. Stojí tam přede mnou, a přece se cítím jí obklopena…   Děkuji, Studánko, věz, že kdybych dnes naposled měla

březen 2009 „Slyšíš mě, člověče?“ Pak už jen ticho, nikdo se nedá do řeče. Po chvíli zželí se hlásku potichého, ozve se odpověď hlasu zlého: „Co chceš a kdo jsi?“ „Promiň mi, rušit jsem tě nechtěla, já jsem tak trochu nesmělá, můj úmysl kořeny má nevinné, pocházím krajiny pro tebe nevlídné. Neumím žádat jiné o pomoc, v tom neskrývá se moje moc, já chodím jen hloupá po světě, květiny a stromy si nezasloužím, pro všechny kolem kraj kvete, a já zmizím hned, jak toužím. Všechno co mám, ať vezme si potvora, nenosím prokletí, já jsem jen Pokora.“   Milý a vyděšený hlas rozplynul se jako mlha, Dunivý a hrubý řev zvukovody trhá:   „Doufáš, že s proslovem dojemným, každý hned lítost vysloví, ať dech tvůj umlčí černý dým, pro tebe platí přízemní přísloví. Pravdu jednu neskrýváš, já zasloužím si víc, než tys kdy snila, beru všechno, kéž ty bys shnila! Život tvůj chci i tvoji sílu, Za tebou spadne už poslední most, Nehledám svou cestu v m

2.2.2021 Z rozmlácenýho kostela… s veškerou úctou, pane Kryle, hledat anděla v kostele, zdá se mi celkem pošetilé. Já se ho v životě nahledala… Dala jsem inzerát na Facebook a taky do novin a venku na sloupy s nadějí, že najde mě sám a potom jsem to vzdala. Pak jsem se smířila s myšlenkou, že žádný anděl prostě není, naděje do kouta a potom pryč v zapomnění… a jaké bylo překvapení, když stála tam, já zírala jak na zjevení… a šla jsem jenom nakoupit. Tak našla jsem anděla a žije jich tu s námi mnoho, ale nečekejte, že se sami zjeví, nemají křídla ani svatozář, jen velké srdce a že je to tak, neví…

13.8.2020 20:18 Ach, věčná Studánko, prameni života, v mých očích prameníš, na mně jsi zbohatla, splň, prosím, přání mé, když život mě drtí… Měla bych doufat, že sama se zas po pádu zvednu, ale ta dívka v zrcadle, dávno se nesměje, jen mračí se, já šednu, ta, které patřil svět, ten odraz minulosti teď páchne smrtí, ona mnou pohrdá, když vidí mě klečet, plivne po mě, pak obepne můj krk a škrtí. Odraz budoucí je prázdný, jen v koutě se krčí ta, co se pomátla, s pohledem zlomeným už jen vyčkává, až pohltí ji nicota.   Ach, Studánko přání, už jsem tu zas, mohla bys, prosím, obrátit čas? A, Studánko, možná zdám se smělá, řekla bys mi, prosím, co bych vlastně chtěla?