Cín

U lavice dítě stálo,
ruce natažené vzhůru k objetí,
když se jenom trochu smálo,
nevědělo zprava, zleva, odkud rána přiletí.

…

U lednice žena stojí prázdná,
vlasy spánkem zcuchané,
paprsek slunce od západu,
vrásky v tváři její pohladí.

Zápisník štěstí na zemi leží a slova…žádná,
telefon zvoní a ona bez reakce. Je snad hluchá? Ne.
Dopíjí kávu dvojitou, pilulku hořkou pro náladu
polkne a rozjímá, jak s dalším dnem si poradí.

Vojáček cínový, vzpomínka dětské radosti,
z vitríny hlídá ji, dle rozkazu malého syna.
„Vojáčku, poraď mi, jak smát bych se zase měla,
snažím se, snažím se, nemohu, i kdybych chtěla.“

„Své srdce otevři a dovol jiným vstoupit,
štěstí je tady nebo jen za rohem a nedá se naučit, nedá se vydělat, nedá se koupit.“

„Den jako každý jiný, v očích mých plný hrůzy,
bitva o přežití, vzpomínky na budoucnost, a skutečnost válku v zákopech připomíná.
Jak potom vidět krásu, když víš, že mlčí múzy.
Tady a teď, za zdí jinak svět vypadá, ustanou výbuchy, válku mír vystřídá, jen má byla vina.
Kéž bys tu vojáčku se mnou byl, na mých rtech pro jednou úsměv vykouzlil.“

Tu zezadu objetí ucítí, blázní snad? Vždyť doma je sama dnes.
„Neboj se, slíbil jsem hlídat Tě, vzpomínáš, má paní?“
„Představa krásná, vojáčku, asi vzala jsem příliš pilulek, co odnášejí stres.“
„Omyl, má paní, vážně tu stojím. A plním Tvoje přání.“

Sofiina volba

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla?
Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij!

Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky…
Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla?

A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo…
Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení.

A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může?
Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře…

Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil.
Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže…

Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže…
Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy.

Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila?

Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět?
Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky…

Na svatého Ivana

Nový den, čistý list papíru,
A tak: Dobré ráno! – po špatném večeru.

Čistý list papíru a skvrna od kávy,
prosáklé víno ze včera i dnes část vypráví.

Část příběhu – otazník místo vět,
dostává do varu mozkové závity,
snad propila jsem stovek pět
a pila jsem pro radost nebo snad pro city?

Hlavička papíru zelená od trávy,
odstavec modrý, to, jak jsem snášela ti modré z nebe,
uprostřed košilka, co nemá rukávy,
jak strhla jsi ze mě šaty a já pak z tebe.

V začátku svatozář,
na konci uhašená
a místo slov vepsala jsem tvoji tvář,
víc jsem snad zatlačila, že obtiskla se dál.

Další list papíru úspěšně zaplněn.
Kleknu si na kolena,
přej si, prosím, to, co bych si přála.
Ať pro nás dvě zítra začne zase den…