Sůl

Růže usychá, pár drobků, co zbylo po tobě, a prázdný stůl,
dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku.
Pohled tak prázdný v plném městě jak starý opuštěný důl.

Lísteček růže upadá a to hluboké ticho přehluší.
Stejně jak tvůj poslední výraz tváře tobě, i já vím, co se nesluší.

Zašeptej aspoň do ticha a nebo křič, jako když výkřik mohl by být poslední.
Nevidíš mě? Neslyšíš? Tak radši líp se rozhlédni, jen aspoň chvíli před tím, než se rozední.

Bodni mě do srdce, otoč po směru a potom proti,
vždyť ty jsi ta jediná, která mé srdce zkrotí.
Bodlas mě do srdce a tak krásně to bolí,
nasyp do té rány sůl, hodně, nehleď teď na okolí.

Nemáš sůl? Plakej, to stačí, chci tvou jizvu nosit jako vzpomínku, tak bodni znovu a silněji, každá jizva je milejší než ticho a prázdný stůl.

A kdybys náhodou někdy chtěla, nosím tě v srdci a mám tě ráda jako sůl.

Tah nebo tlak

Černá nebo bílá obklopená rodinou,
nikdo ji nezastaví, každý jí podlehne.
Každého převýší - síly má za pět,
Tři kroky dopředu, dva napříč a klidně zase nazpět.

Partner se schovává za věží a vedle čeká střelec,
ona je všemocná, ale svět bez něho znamená i její konec.
A tak se posouvá, každý tah znamená pokrok,
přesto se vrací a doufá v polibek, objetí,
nakonec, k čemu to všechno, když za něj ráda svůj život položí a stane se s láskou obětí.

Černá nebo bílá, to mění se s každou hodinou.
Den, noc - nepočítá je, jen slyší odbíjet poledne.
Nebo půlnoc?
Padá zase s myšlenkou nejčistší a srdce její jásá.
Hledá svůj smysl - a možná to hledání je pro ni ta největší krása.

Konec. Začátek. Pěšáka za pěšákem zas a znova položí,
i když by ráda jen společnost, nakonec zůstává sama.
Přece jen je tak zvyklá a osud svůj přijímá s noblesou, protože ona je dáma - byť občas sprostá trochu moc.

Tolikrát zničená - dávno už svět nevidí krásku.
Padá, bojuje, přemýšlí a ze všech divů na světě, chce cítit jen lásku.
Zas sebrala odvahu - hlavou i srdcem vrhá se do tahu.

Chci odpověď?

Ach, věčná Studánko, prameni života,
v mých očích prameníš, na mně jsi zbohatla,
splň, prosím, přání mé, když život mě drtí…

Měla bych doufat, že sama se zas po pádu zvednu,
ale ta dívka v zrcadle, dávno se nesměje, jen mračí se, já šednu,
ta, které patřil svět, ten odraz minulosti teď páchne smrtí,
ona mnou pohrdá, když vidí mě klečet, plivne po mě, pak obepne můj krk a škrtí.
Odraz budoucí je prázdný, jen v koutě se krčí ta, co se pomátla,
s pohledem zlomeným už jen vyčkává, až pohltí ji nicota.

Ach, Studánko přání, už jsem tu zas,
mohla bys, prosím, obrátit čas?
A, Studánko, možná zdám se smělá,
řekla bys mi, prosím, co bych vlastně chtěla?