v mých očích prameníš, na mně jsi zbohatla,
splň, prosím, přání mé, když život mě drtí…
Měla bych doufat, že sama se zas po pádu zvednu,
ale ta dívka v zrcadle, dávno se nesměje, jen mračí se, já šednu,
ta, které patřil svět, ten odraz minulosti teď páchne smrtí,
ona mnou pohrdá, když vidí mě klečet, plivne po mě, pak obepne můj krk a škrtí.
Odraz budoucí je prázdný, jen v koutě se krčí ta, co se pomátla,
s pohledem zlomeným už jen vyčkává, až pohltí ji nicota.
Ach, Studánko přání, už jsem tu zas,
mohla bys, prosím, obrátit čas?
A, Studánko, možná zdám se smělá,
řekla bys mi, prosím, co bych vlastně chtěla?
Žádné komentáře:
Okomentovat