Sůl

Růže usychá, pár drobků, co zbylo po tobě, a prázdný stůl,
dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku.
Pohled tak prázdný v plném městě jak starý opuštěný důl.

Lísteček růže upadá a to hluboké ticho přehluší.
Stejně jak tvůj poslední výraz tváře tobě, i já vím, co se nesluší.

Zašeptej aspoň do ticha a nebo křič, jako když výkřik mohl by být poslední.
Nevidíš mě? Neslyšíš? Tak radši líp se rozhlédni, jen aspoň chvíli před tím, než se rozední.

Bodni mě do srdce, otoč po směru a potom proti,
vždyť ty jsi ta jediná, která mé srdce zkrotí.
Bodlas mě do srdce a tak krásně to bolí,
nasyp do té rány sůl, hodně, nehleď teď na okolí.

Nemáš sůl? Plakej, to stačí, chci tvou jizvu nosit jako vzpomínku, tak bodni znovu a silněji, každá jizva je milejší než ticho a prázdný stůl.

A kdybys náhodou někdy chtěla, nosím tě v srdci a mám tě ráda jako sůl.

Nebezpečná

Oči tvé hluboké, tajemné, barevné
příběh mi vypráví.

Jak hluboko jsi spadla, když každý tě obloukem obcházel.

Všechno, co odmítáš se studem vyslovit.

Červená, co z rány vytéká,
zelená, která v kouř se promění,
modrá, co bliká v doprovodu sirén,
žlutá, když slunce tě budilo na lavičce v parku,
hnědá, když život hnůj na tebe házel,
černá jako noc, co ti dávala pocit bezpečí,
šedivá jako silnice, která se občas prudce zvedala,
fialová, kterou ti po sobě nechala,
bílá jako růže, co směla vykvést ve sklepě.
Barvy tak dobrodružné a ty tak nebezpečná.
Ta bolest časem odejde, ale ty jsi s ní celá. Věčná.

Tvůj příběh mě zajímá. Chci mezi tvými řádky číst.
A oči hluboké, tajemné, barevné
příběh ti vypráví.

Update - verze 2026

Dnes je to přesně 37 let od chvíle, kdy jsem zemřela. Málokdo to ví, že jsem už jednou byla na druhé straně. Myslím, že to byla adekvátní reakce, pokud mi někdo dal nahlédnout do života a já uviděla, jak jsou karty rozdané a co všechno mě čeká. Malé zaváhání.

Byla to zatím celkem jízda, ale, čím víc sraček na mě život házel, tím víc hnojiva jsem měla, abych mohla růst, když mi došla voda, rostla jsem z vlastních slz. Jo, prošla jsem peklem, nezastavila jsem, dokud jsem nebyla u východu. Necítila jsem hořkost, jen jsem se smála, otočila jsem se, ohlédla se zpět a pak jsem je požádala, aby mi připálili naposled cigáro.

A dnes... Nezůstala jsem stejná, nejsem stejná ani jako ta, co tu byla před minutou, ale jsem živá. Začalo to koncem a skončilo to novým začátkem, takový chaos je moje přirozené prostředí, tam jsem jako ryba ve vodě.

Těším se a jsem zvědavá, kolikrát budu mít ještě šanci rekapitulovat, kolik šedivých vlasů ještě stihnu zakrýt nebo vystavit, jaké zajímavé lidi mi život ještě pošle do cesty a nakonec kolik hnojiva ještě dostanu a kam až vyrostu.