Jedna prý odvážná básnířka

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla? Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij! Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky… Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla? A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo… Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení. A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může? Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře… Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil. Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže… Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže… Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy. Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila? Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět? Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky...

Nový den, čistý list papíru, A tak: Dobré ráno! - po špatném večeru. Čistý list papíru a skvrna od kávy, prosáklé víno ze včera i dnes část vypráví. Část příběhu - otazník místo vět, dostává do varu mozkové závity, snad propila jsem stovek pět a pila jsem pro radost nebo snad pro city? Hlavička papíru zelená od trávy, odstavec modrý, to, jak jsem snášela ti modré z nebe, uprostřed košilka, co nemá rukávy, jak strhla jsi ze mě šaty a já pak z tebe. V začátku svatozář, na konci uhašená a místo slov vepsala jsem tvoji tvář, víc jsem snad zatlačila, že obtiskla se dál, další list papíru úspěšně zaplněn. Kleknu si na kolena, přej si, prosím, to, co bych si přála... Ať pro nás dvě zítra začne zase den...

Jako každé pondělní ráno už deset let, i dnes vstávám, zašklebím se do zrcadla a na to povislé plátno načrtnu nějaký obličej. Nesnídám, ztráta času. Navíc mi to snad pomůže shodit kila, nevím, proč pořád kynu. Co si vezmu na sebe? Záleží na tom? Zajímá to ještě někoho? Stejně jsem ta tlustá, co se neusmívá. Zahořkla jsem. Nemám se ráda, jak by mě mohl mít rád někdo jiný? Navleču se do svých XXL šatů, nasadím si boty bez podpatku, protože podpatky by pode mnou praskly jako párátka a vyrazím do své práce na pobočku. Kolik klientů si dnes ke mně přijde uzavřít smlouvu? Snad co nejmíň, mám lidí plné zuby, chtěla jsem stříhat lidem vlasy, chtěla jsem být vyhlášená kadeřnice, od které se každý nechá ostříhat. Venku je ještě tma, to před Vánoci bývá, ach můj bože, ještě budou Vánoce… Lampy lemují ulici a pod jednou v dálce stojí temná postava. Mává na mě? Bože, to bude zase ten somrák s tou svojí dojemnou historkou, která začíná: „Máte rodiče? To máte štěstí, já nikdy žádné neměl…“ Ale co, tř

Obrázky krajiny, občas i dějiny teď světem mě vedou, cestuji s vámi, když do mapy se dívám, zasním se na chvíli, slyším ten ruch, jak jedeme silnicí šedou, z rádia melodie známá a já potichu s ní zpívám.   Obrázky nádherné, a přece něco chybí v nich, co moc bych chtěla vidět, vše, co je tajemné a skryté, co nespatří divák, který jen očima se dívá. Okamžik navždy uzamčený v čase a jaký je z něj výhled? Malíř je vepsán na každém, a přece se vždy skrývá.

  Vítám tě v mém domově, odpočiň si, máš za sebou dlouhou cestu, zítra ti ten svět ukážu. Je sobota, říjen v plném proudu, vezmi si teplé oblečení a pořádné boty. Nebudu ti lhát, podzim je drsný. Ale napadlo by tě někdy, že pod jeho povrchem se skrývá krása sladkého usínání? Vše dochází svému konci a za velkolepého ohňostroje se ukládá ke spánku, aby se mohlo vzbudit silnější a krásnější než dřív. Ty jsi přece taky každé ráno krásnější než včera. Půjdeme pěšky, projdeme pár úzkých uliček. Cítíš tu síru ve vzduchu? Ano, někdo tu topí uhlím. A já se nadechnu, zavřu oči a zase létám v oblacích. Vidím, jak jsem ještě malá holčička, život mám před sebou a nádhera dnešních dnů té holčičce dodává naději, tohle všechno ji jednou čeká, chtěla bych jí to říct, aby nemusela být občas smutná, když jí hlavou bleskne myšlenka, že bude velká a maminka už ji nebude držet za ruku. Jenže bych jí zkazila překvapení, ty ona miluje, ten nádech síry ve vzduchu mě s ní na ten okamžik spojí. A pak už vsto