Promiň

Probuzení se zdá lehčí, když slyším tvůj dech a cítím tvou vůni.

Voníš nádherně.

Usínání je těžké, protože musím odejít pryč od tebe, ale je lehké jako letní vánek od moře, protože cítím tvůj dotek.

Miluju tvé nápady a miluju tvůj pohled, když ti dávám najevo, že některý z nich je hloupý.

Miluju dívat se na tebe, když spokojeně spíš

a miluju tvůj úsměv, když se na mě podíváš.

Děkuji, že jsi v mém životě. Děkuji, že tě mohu milovat.

Děkuji, Adélko.

A promiň. Nastěhovala jsem si tě do svého srdce a občas je tam těsno.

Tah nebo tlak

Černá nebo bílá obklopená rodinou,
nikdo ji nezastaví, každý jí podlehne.
Každého převýší - síly má za pět,
Tři kroky dopředu, dva napříč a klidně zase nazpět.

Partner se schovává za věží a vedle čeká střelec,
ona je všemocná, ale svět bez něho znamená i její konec.
A tak se posouvá, každý tah znamená pokrok,
přesto se vrací a doufá v polibek, objetí,
nakonec, k čemu to všechno, když za něj ráda svůj život položí a stane se s láskou obětí.

Černá nebo bílá, to mění se s každou hodinou.
Den, noc - nepočítá je, jen slyší odbíjet poledne.
Nebo půlnoc?
Padá zase s myšlenkou nejčistší a srdce její jásá.
Hledá svůj smysl - a možná to hledání je pro ni ta největší krása.

Konec. Začátek. Pěšáka za pěšákem zas a znova položí,
i když by ráda jen společnost, nakonec zůstává sama.
Přece jen je tak zvyklá a osud svůj přijímá s noblesou, protože ona je dáma - byť občas sprostá trochu moc.

Tolikrát zničená - dávno už svět nevidí krásku.
Padá, bojuje, přemýšlí a ze všech divů na světě, chce cítit jen lásku.
Zas sebrala odvahu - hlavou i srdcem vrhá se do tahu.