Jedna prý odvážná básnířka

V noci jsem snila sen, o světě, který byl tak krásný a čistý, jako Tvoje duše.   Vzduch voněl jako Ty a já jsem se nemohla přestat nadechovat. Chtěla jsem se obklopit Tvou vůní a utopit se v ní.   Všude kvetly bílé růže jako v zámecké zahradě, a modré orchideje jako v tropické džungli.   Všechno jídlo chutnalo sladce, jako chutná Tvůj polibek, a já jsem nemohla přestat jíst.   Všude jsem slyšela Tvůj smích jako hudbu, která mě naplňovala. Cítila jsem Tvé doteky jako teplo, které mě hřálo. Cítila jsem i Tvé slzy, které padaly na mou hlavu jako kapky letního deště.   Nebe, moře, hory, všechno mi Tě připomínalo. Prošla jsem ten svět celý a nepotkala jsem nikoho.   Ty jsi ale šla celou dobu se mnou a nikdo jiný mi nechyběl. Ty jsi můj celý svět a já bych chtěla snít pořád dál.   Když se ale probudím a Ty jsi tam se mnou, nechybí mi nic. Jsi má síla a můj život. Chci s Tebou sdílet svět, navždy a vždycky. Milu

Nemocná nebo jen bezmocná, taková myšlenka létá si po kraji, taková maličká jako motýlek vylétla z kukly. Roztáhla křídla a dál měla by jen najít druhou, spojit se s ní a spočinout v ráji. Místo hledání opaku hledá stejné a jimi se krmí, roste a sílí, pak sedne si v noci k někomu do snů, stává se noční můrou a jeho mysl šílí. Potravou její je lidská duše a ona zbytky nenechává. V noci jsem nezavřela okno, jistě, přišla… to už se prostě asi stává…

11.6.2023 16:16 Přítomnost, minulost, budoucnost, všechno se v jedno slévá.  Paprsky sluneční spalují tělo mé mrazem. Vodou z potoka osuším si slzy, pak hlavu ponořím a konečně volně dýchám. Ryby máchají kolem mě křídly a dávají mi najevo, že si mám najít vlastní svět. Očima slyším vůně Tvých doteků a postrádám smysl každého, kdo něco marně hledá. Skáču do propasti a neznajíc zákony výš a výš stoupám do dálky, až úplně nejhlouběji v nebi sáhnu si na hvězdu, pak ze stovky dalších sestavím Ti k večeři symfonii. Štípnu se chmýřím z pampelišek, co ráno svým zpěvem celý svět uspávají a usnu s nimi, abych další kilometr času zvážila. Kde začínám já a kde končíš Ty? Odpovědi rozsypané po koberci po bouřlivé noci, bodají do nohou jak malé kousky Lega. Směs vcelku poklidná, tolik citů zavřených v PET lahvi, Tvé rty jsou bublinky a, jakmile se společně dotknou, neoddělitelně se spojí. Sebemenší otřes a vybuchnou na všechny strany. Kde jsi tak dlouho byla? Kde jsi? A kde budeš? Jak chutná růžová?

Karkulka Červená, pospíchá lesem, pospíchá k babičce s láskou a stresem. V košíčku víno, buchty a pití babičce pomůžou k lepšímu žití. Karkulka pospíchá, dech popadnout nemůže, sedla si na chvilku pod velký smrk. A potom lekla se, hrůzu však přemůže, z křoví ji oslovil mohutný vlk. „Karkulko, nezdrhej, náš příběh znáš, život si zachovej a dej mi, co máš.“   „Vlku můj drahý, jinde to zkus, mně totiž za chvíli odjíždí bus.“ Tak vlk zas nedostal kohouta víně, protože bručí za mříží v Děčíně.

Nová inspirace. Tak osvobozující. Múza si mě konečně našla. Tvrdí mi, že celou dobu stála za dveřmi, bušila na ně, jenže jsem neměla odvahu je otevřít. Nejspíš jí budu muset dát za pravdu. Odvážná mi říkají. Občas dokážu stát sama proti celému světu a čelit nespravedlnostem. Nebojím se stát čelem svému nepříteli. Ale nahlédnout do svého nitra? Tam mě to děsí. Dávno jsem se usídlila v jedné místnosti s kýčovitou výzdobou, malou pohodlnou růžovou sedačkou, která je celá hebká a sametová a já na ní trávím veškerý čas, připadám si tam v bezpečí. A najednou se otevřely ty dveře, které jsem časem už vytěsnila ze své paměti, byly tam, ale oči je přehlížely. Ona si vejde a začne mi připomínat, kdo vlastně jsem. Je ona snad jen mou představou? Povídám si s ní, její slova zní moudře, nemůže být jen mou představou. S ní se nebojím. Natahuje ruku, já ji nerozhodně chytím a už mě vede. Chodba? Nevzpomínám si, že by tu někdy nějaká byla. Zdá se, že začíná zastavěným vchodem a na každé straně jsou da

Život nebo představení? A jaký je v tom rozdíl? První dějství skončilo tak náhle, přesto jste konec netrpělivě vyhlíželi, nechtělo se vám už smát ani plakat, chápu to a uznávám, že jsem našla zalíbení v absurdním dramatu. Příliš jsem lpěla na prvním dějství, první a poslední mělo být, promiňte, psala jsem ten příběh poprvé. Příště na to budu myslet hned od začátku. Tak tedy malá přestávka, všichni vyčůrat, venku si zakuřte a teď se konečně dočkáte velkolepého představení. Nebývá to zvykem, ale některé postavy již do konce představení nespatříte, má postava prošla drastickým vývojem a po té spoustě zvratů bych ráda poprosila tebe, tebe a tebe, vás čtyři taky, abyste si odešli sednout do hlediště. Pokud vás příběh dále nezajímá, klidně si vyzvedněte v šatně oblečení a běžte vyprávět své vlastní příběhy, v titulkách na vás určitě nezapomenu. Všichni, kdo nechcete v dalším dějství vystupovat, je, prosím, následujte. A teď poprosím vás, slečno ve třetí řadě, vstaňte. V občerstvení se mi s v

Tak si zas říkám, proč se mnou po světě chodí splín. Vůně dnů minulých a starého života, tak dávno,  vůně teď voní jinak, a přece se mi po nich stýská. Pořád mám před očima Tvé oči, miluji Tvou duši a uctívám Tvůj klín. Probuzení, ráno dospělo v poledne a najednou zas ráno... Ráno je stejné a někdo jiný vstává. A kdo to vše způsobil? Slavný soude, byla to osoba blízká... Takhle jsem dospěla? Na výsluní hřát se můžu, ale nemám žádný stín. Jsem jako Lilith, jako ta první nepochopená a raději v temnotě budu dál žít, nikdo už na světě ve dne mě nespatří, chodím jen v noci do snů, když bude někdo chtít.

Uctivé pozdravy, autore mého příběhu, kontaktuji Vás, protože bych s Vámi chtěla probrat několik důležitých bodů.  1. Mohl byste mou postavu začít mít alespoň trochu rád? Provedla jsem Vám něco? Vytvořil jste mě na základě někoho, kdo Vám byl trnem v oku? Už toho nechte, prosím.....  2. Proč ve svém příběhu vždy získám něco, co z celého srdce miluji a pak o to přijdu? Můžete zařídit, aby z mého příběhu odcházeli lidé a věci, které nemám ráda, a to krásné zůstávalo? Jaký to má účel?  3. Můžete něco konečně udělat se světem? Vždyť jste ho vymyslel. Nectíte žádná pravidla autorů před Vámi. V každém příběhu je svět zlý, nebo v ohrožení a postupem času to vypadá, že není šance na záchranu, dokud nepřijde zvrat a svět se stane krásným místem, je zachráněn a postavy, pokud přežily, dožijí šťastně až do smrti. Tady se Vám ale nedaří ani jedno. Jste nerozhodný, tím udržujete svět a postavy v něm jen v neustálém strachu a chaosu, vždy naznačíte a vycouváte. Chcete s tím snad poradit? Ráda Vám po

Bez signálu jsem zůstávala v pustině neustále sama před světem ukrytá. Teď došla jsem k městu plnému lidí a jsem konečně na sto procent pokrytá. Pokrytá stávám se povrchem, úžasným a lesklým, je to skvělá věc. Čím déle nemám tu čas přemýšlet, nevím ani, že ta "moudrá" je už jen povrchní pokrytec.