Sofiina volba

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla?
Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij!

Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky…
Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla?

A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo…
Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení.

A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může?
Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře…

Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil.
Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže…

Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže…
Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy.

Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila?

Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět?
Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky…

Potkala jsem anděla?

Z rozmlácenýho kostela… s veškerou úctou, pane Kryle,
hledat anděla v kostele, zdá se mi celkem pošetilé.

Já se ho v životě nahledala…
Dala jsem inzerát na internet a taky do novin a venku na sloupy
s nadějí, že najde mě sám a potom jsem to vzdala.
Pak jsem se smířila s myšlenkou, že žádný anděl prostě není,
naděje do kouta a potom pryč v zapomnění… a jaké bylo překvapení,
když stála tam, já zírala jak na zjevení… a šla jsem jenom nakoupit.

Tak našla jsem anděla a žije jich tu s námi mnoho, ale nečekejte, že se sami zjeví,
nemají křídla ani svatozář, jen velké srdce a že je to tak, neví…