Nekompromisní

Co kdyby sen o skutečném životě byl stejně krásný nebo krásnější než sen, ve kterém můžete létat?

Spánek je plný úlevy a zapomnění

na život a realitu nekompromisní.

Aréna otevřená, kde motýlci barevní s nočními můrami zápasí.

Spánek je plný panenských světů k snění,

motýlku barevný, chodíš teď za mnou a krásně se mi sní.

Přijď se zas podivat, motýlku, vezmi i Amálku, ne asi?

Sny plné létání, vesmíru hvězd a hudby, co zabalíš si do lahve sebou,

tolik nádhery a nevšednosti a přece je krásnější sen o životě s tebou. 

Hranice

Prý s vámi málo mluvím. Dobře, budu mluvit.

Dnes jsem byla hodně rozhozená, protože lidé moc rádi překračují moje hranice a neustále poslouchám, že bych si měla svoje hranice líp hlídat. V praxi by to mohlo vypadat jako v této poetické chvilce:

Ostnatým drátem obehnaná, kolem je pásmo plné min,

hlídka tě hledá, v rukou samopal. Ne, ty nemáš diplomatický pas.

Za čárou vidíš svět plný slunce a radosti, zatímco tvůj halí jenom stín.

Jen se dívej a čekej. Překroč mé hranice bez pozvání a budeš si myslet, že peklo je svět plný krás. 

Sůl

Růže usychá, pár drobků, co zbylo po tobě, a prázdný stůl,
dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku.
Pohled tak prázdný v plném městě jak starý opuštěný důl.

Lísteček růže upadá a to hluboké ticho přehluší.
Stejně jak tvůj poslední výraz tváře tobě, i já vím, co se nesluší.

Zašeptej aspoň do ticha a nebo křič, jako když výkřik mohl by být poslední.
Nevidíš mě? Neslyšíš? Tak radši líp se rozhlédni, jen aspoň chvíli před tím, než se rozední.

Bodni mě do srdce, otoč po směru a potom proti,
vždyť ty jsi ta jediná, která mé srdce zkrotí.
Bodlas mě do srdce a tak krásně to bolí,
nasyp do té rány sůl, hodně, nehleď teď na okolí.

Nemáš sůl? Plakej, to stačí, chci tvou jizvu nosit jako vzpomínku, tak bodni znovu a silněji, každá jizva je milejší než ticho a prázdný stůl.

A kdybys náhodou někdy chtěla, nosím tě v srdci a mám tě ráda jako sůl.

Nebezpečná

Oči tvé hluboké, tajemné, barevné
příběh mi vypráví.

Jak hluboko jsi spadla, když každý tě obloukem obcházel.

Všechno, co odmítáš se studem vyslovit.

Červená, co z rány vytéká,
zelená, která v kouř se promění,
modrá, co bliká v doprovodu sirén,
žlutá, když slunce tě budilo na lavičce v parku,
hnědá, když život hnůj na tebe házel,
černá jako noc, co ti dávala pocit bezpečí,
šedivá jako silnice, která se občas prudce zvedala,
fialová, kterou ti po sobě nechala,
bílá jako růže, co směla vykvést ve sklepě.
Barvy tak dobrodružné a ty tak nebezpečná.
Ta bolest časem odejde, ale ty jsi s ní celá. Věčná.

Tvůj příběh mě zajímá. Chci mezi tvými řádky číst.
A oči hluboké, tajemné, barevné
příběh ti vypráví.

Update - verze 2026

Dnes je to přesně 37 let od chvíle, kdy jsem zemřela. Málokdo to ví, že jsem už jednou byla na druhé straně. Myslím, že to byla adekvátní reakce, pokud mi někdo dal nahlédnout do života a já uviděla, jak jsou karty rozdané a co všechno mě čeká. Malé zaváhání.

Byla to zatím celkem jízda, ale, čím víc sraček na mě život házel, tím víc hnojiva jsem měla, abych mohla růst, když mi došla voda, rostla jsem z vlastních slz. Jo, prošla jsem peklem, nezastavila jsem, dokud jsem nebyla u východu. Necítila jsem hořkost, jen jsem se smála, otočila jsem se, ohlédla se zpět a pak jsem je požádala, aby mi připálili naposled cigáro.

A dnes... Nezůstala jsem stejná, nejsem stejná ani jako ta, co tu byla před minutou, ale jsem živá. Začalo to koncem a skončilo to novým začátkem, takový chaos je moje přirozené prostředí, tam jsem jako ryba ve vodě.

Těším se a jsem zvědavá, kolikrát budu mít ještě šanci rekapitulovat, kolik šedivých vlasů ještě stihnu zakrýt nebo vystavit, jaké zajímavé lidi mi život ještě pošle do cesty a nakonec kolik hnojiva ještě dostanu a kam až vyrostu.

Staré dobré časy

Prohlížím fotky a usmívám se s úctou k starým dobrým časům.
Tak třeba včera, když jsem se k Tobě přitulila a přivoněla si k Tvým krásným vlasům.
Procházím album a slzy štěstí v očích mých způsobují obrázky,
když jsi mě chytla za ruku, když jen tak jsi mě políbila uprostřed naší procházky.

Staré dobré časy a zrovna teď se dějí,
když utopím se v očích Tvých, které se na mě smějí.
Děkuji, krásko má, i když mi přibývají vrásky,
i když někdy se možná shodneme jen stěží,
že mohu vedle Tebe snít a vzpomínat, kolik mi dáváš lásky.
Na ničem jiném nezáleží.

Promiň

Probuzení se zdá lehčí, když slyším tvůj dech a cítím tvou vůni.

Voníš nádherně.

Usínání je těžké, protože musím odejít pryč od tebe, ale je lehké jako letní vánek od moře, protože cítím tvůj dotek.

Miluju tvé nápady a miluju tvůj pohled, když ti dávám najevo, že některý z nich je hloupý.

Miluju dívat se na tebe, když spokojeně spíš

a miluju tvůj úsměv, když se na mě podíváš.

Děkuji, že jsi v mém životě. Děkuji, že tě mohu milovat.

Děkuji, Adélko.

A promiň. Nastěhovala jsem si tě do svého srdce a občas je tam těsno.

Tah nebo tlak

Černá nebo bílá obklopená rodinou,
nikdo ji nezastaví, každý jí podlehne.
Každého převýší - síly má za pět,
Tři kroky dopředu, dva napříč a klidně zase nazpět.

Partner se schovává za věží a vedle čeká střelec,
ona je všemocná, ale svět bez něho znamená i její konec.
A tak se posouvá, každý tah znamená pokrok,
přesto se vrací a doufá v polibek, objetí,
nakonec, k čemu to všechno, když za něj ráda svůj život položí a stane se s láskou obětí.

Černá nebo bílá, to mění se s každou hodinou.
Den, noc - nepočítá je, jen slyší odbíjet poledne.
Nebo půlnoc?
Padá zase s myšlenkou nejčistší a srdce její jásá.
Hledá svůj smysl - a možná to hledání je pro ni ta největší krása.

Konec. Začátek. Pěšáka za pěšákem zas a znova položí,
i když by ráda jen společnost, nakonec zůstává sama.
Přece jen je tak zvyklá a osud svůj přijímá s noblesou, protože ona je dáma - byť občas sprostá trochu moc.

Tolikrát zničená - dávno už svět nevidí krásku.
Padá, bojuje, přemýšlí a ze všech divů na světě, chce cítit jen lásku.
Zas sebrala odvahu - hlavou i srdcem vrhá se do tahu.

Recenze po životě: Planeta Země aneb absurdita uvedená do praxe

Když jsem zakoupila tento voucher v akci při výročí milionu let od založení zoologické zahrady na modré planetě, říkala jsem si, že „život na Zemi“ by mohl být jedním z těch exotických zážitků, o kterých slýcháme jen ta nejhlubší vyprávění, co se otisknou do duše. Někdo prý strávil ten jeden život pozorováním lesních tvorů. Jiný zase obdivoval majestátní oceány a bohatý život v nich. Tehdy jsem netušila, že slogan „Prožij jeden život – přímo z pohledu pozemšťana“ znamená skutečné uvěznění v těle primáta s převelikou mozkovou kůrou a s bonusem, že se do konce života nedozvíte, kým skutečně jste. Ten pocit odcizení a nepatřičnosti ve vás bude hlodat od začátku až do konce a obklopovat vás bude jen surová realita bez záchranného lana, bez sebemenší nápovědy.

Rozhodla jsem se své komentáře doplnit přímo citací svého deníku, který zaznamenal všechny mé myšlenky v hořké nevědomosti.


1. První dojem (rok 5) – „Peníze“

Byla jsem opravdu malá a přesto jsem měla chuť ostatní spíš drbat za uchem než je brát vážně a učit se od nich. Fascinovalo mě, že vše, na čem lidem tolik záleží, se soustředí kolem maličkých potištěných papírků. „Peníze“ jim říkají a zdá se, že jejich hodnota není určena ničím jiným, než právě tím, že jí opičky věří. Ještě jsem úplně nechápala, proč by něco takového mělo být důležitější než třeba voda, dýchatelný vzduch, nebo krásné lesy kolem nás, ale postupně jsem pochopila, že pokud cokoli nepřináší ty jejich papírky, nikoho to nezajímá, ostatně jim připadalo příliš „drahé“ zachránit planetu, kterou kvůli papírkům vydrancovali a spálili.

Úryvek: Můj Maxík se začal chovat divně, přestal úplně jíst i pít a pořád spí. Mamka říká, že je mu teprve rok a určitě to přejde. … Maxíkovi je pořád špatně a už ani nechodí, s mamkou ho dnes bereme k doktorovi. … Je mi smutno, Maxík byl můj nejlepší kamarád, ale byl nemocný a stálo by prý moc peněz ho zachránit, takže mě ho mamka nechala naposledy pohladit a pan doktor mu dal něco na spaní a on už se neprobudil.


2. Ztráta sebe a všech snů (rok 13)

S nástupem dospívání říkají opičky malým opičkám, že musí opustit hry, sny a fantazie, aby se připravily na drsný svět a dospělý život. Ve mně v tu chvíli začal sílit nejasný pocit, že někam patřím. Ale rozhodně ne na modrou planetu. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že někde existuje svět, kde nemusím zadupávat své myšlenky na krásu, štěstí a soucit. Představovala jsem si svět plný pochopení a ohleduplnosti, kde je samozřejmé chránit život a přírodu, ne ji dobývat, svět, kde má bolest je bolestí všech a štěstí všech je i mé. Tehdy jsem už začínala chápat, že opičky láká destrukce a věčný boj. Snad aby se cítily naživu. Boje o půdu, o moc, o peníze, o myšlenku, o barvu kůže, o vymyšlené postavy, kterým říkaly bůh. Každý chtěl mít něco víc než druhý, i když věděli, že je to všechno jen pozlátko, záviděli si úplně všechno, byli ochotní vzdát se svobody nebo dokonce života, jen aby někdo jiný nemohl být šťastnější.

Úryvek: Máme projekt o druhé světové válce. Pořád nechápu, jak někdo může označit skupinu lidí za nepřítele a vyhlásit mu válku a vyhlazení. Ještě míň chápu, kam ostatní dali mozek, ten člověk přinesl jen myšlenku, ale ostatní ji přijali a začali nenávidět a zabíjet své sousedy, přátele nebo dokonce partnery. Jen tak. Ptala jsem se, proč to tak je. Nikdo mi na to neumí odpovědět. Včera jsem se ptala učitelky, proč by někdo schválně ubližoval druhému, a ona řekla, že tak funguje svět. NECHCI BÝT SOUČÁSTÍ SVĚTA, KTERÝ TAK „FUNGUJE“!!!


3. Dospělost (rok 22)

Když mi bylo kolem dvaadvaceti, ten „drsný svět“ dospělých mě zaplavil jako tsunami. Opičky si vytvořily velice zrůdný samoudržovací systém, kde musí prodávat svůj čas, aby mohly zbytek času vůbec žít. Za svůj čas dostávají výplatu a za výplatu získávají jídlo, vodu, bydlení, zážitky. Vždy dostanou jen tak moc, aby jim skoro nic nezbylo, protože by nebylo žádoucí, aby se kdokoli z toho systému dostal pryč, tímhle způsobem se uvězňují na celý život a jako slíbenou odměnu mají vidinu roků, kdy už jsou jejich těla slabá a nemocná, pak mohou v klidu dožít a nechat si svůj čas. S odstupem to všechno působí komicky – každá svoboda je něčím zpoplatněna. Chcete přírodu? Ta je bohužel drahá. Chcete klid? To je luxus, musíš pořádně makat. Chcete změnit svět? To nejde, radši si ušetřete na dovolenou u moře.

Úryvek: Každý mi říká, že bych se měla soustředit na kariéru a zabezpečit se na budoucnost. Ale když si představím tu „budoucnost“, vidím jen další peníze, které budu muset utrácet za věci, které mě drží v tom samém kole. Kdybych mohla, utekla bych do hor, kde není signál a kde nikdo nevlastní ani trávu pod nohama. Každý den vstávám a chodím do práce, jen abych se najedla, jen abych bydlela, po práci nemám energii na víc než na koukání na televizi. Za kterou musím taky platit. Myslím, že tenhle svět je obyčejné vězení. Provedla jsem něco strašného, možná jsem vyhladila nějaký celý národ. A za to mě dali sem, vymazali mi paměť a nechají mě tady trpět. Aspoň že to snad jednou skončí. Někdy si říkám, jestli bych tomu konci nemohla pomoct. Ale bojím se. Bojím se, že to budou brát jako útěk a celé to jen začne znova.


4. Vztahy (rok 35)

Opičky milují sex, milují porno a některé si najdou partnera, se kterým naváží zvláštní pouto. Ale většina jejich myšlenek patří právě sexu. Chápu to, je to příjemné, ale, přestože sex řídí jejich životy, je to zároveň takové zvláštní tabu a má to spoustu absurdních pravidel. Opičky totiž mají dva typy vzezření a částečně jinou funkci, říkají tomu „pohlaví“. Prakticky jde o to, že jejich těla vypadají trochu jinak a navenek se snaží silně odlišit. V tom shledávám určitý paradox, zároveň se považují za dva různé světy, někdy dokonce tvrdí, že každé pohlaví je z jiné planety, přitom vůbec nevidí, jak moc jsou všechny ty opičky stejné. Přesto podle toho malého rozdílu nutí jiné opičky chovat se „v souladu s přírodou“. Ano, čtete správně, přírodu vydrancovaly, mají pocit, že ji ovládají, odmítají ji zachránit, protože se to nevyplatí, ale přírodu si vezmou jako štít, když se jim to hodí, aby obhájily něco absurdního. Jedno pohlaví se označuje jako ženy a druhé jako muži. A některé opičky prostě přitahují úplně stejné opičky, bohužel tohle je obrovský problém pro spoustu těch, co právě mají pocit, že to odporuje přírodě. Někde to vyřeší posměchem, jinde už násilím a dokonce mají i podsystémy, kde je bez mrknutí oka zabíjejí. Nejhorší to mají opičky, které jsou jiné pohlaví, než na začátku vypadají. Bohužel kritický a plošný nedostatek empatie z nich všech dělá nepřátele opiček a opičky potřebují ještě dospět, aby vše pochopily, aby pocítily i jiné pocity než své. Já dostala ženské tělo a nechápala jsem, proč se mě pořád někdo ptá jen na muže, když se mi líbily i ženy a spala jsem i s nimi. S někým se dalo navázat velice hluboké pouto, ale vypadá to skutečně jen do chvíle, než vás ta opička zradí a opustí.

Úryvek: Dnešek nikdy nezapomenu. Dnes jsem definitivně ztratila lásku a dnes se rozpadla má rodina. Děti pláčou, že už nebudeme spolu a já nevím, jak jim to mám vysvětlit. Asi bych měla říct „Takhle to na tomhle světě funguje…“ Myslela jsem, že to nějak udržíme, ale s ní se prý cítí líp. A já bych jim asi mohla v dohledné době představit Markétu. A už se těším, jak mě budou všichni grilovat…


5. Božská technologie (rok 45)

Děti už měly vlastní život, já měla stále svou partnerku Markétu a začal nám život, kdy už jsme přece jen měly nějaké peníze, vlastní bydlení a hodně času. Technologie uměly opičky vyvíjet rychle, ovšem vše se zvrtlo, opičky si vybraly za vládce opičky, co považovaly přírodu za mýtus a počasí se zbláznilo, jeden týden bylo úmorné horko a druhý týden přišly záplavy a hurikány. Technologie primárně nepomáhaly opičkám, sloužily jako příprava na války. Ty přišly velice brzy. Technologie proti technologii, opičky proti opičkám, náboženství proti náboženství. Náboženství, která mluvila o míru a toleranci, a nás dvě skupina fanatiků málem upálila na ulici, pak přišly dokonce zákony, že nesmíme spolu třeba chodit za ruce, jinak nám hrozila smrt. Války byly kruté a totální, všude chybělo jídlo a voda. Zemřela asi miliarda opiček, příroda v poslední křeči přikryla většinu pevniny ledem a ruch na té planetě skoro ustal. Pak najednou opičky pochopily, že něco udělaly špatně a na chvíli byl svět plný spolupráce a soucitu. Opravdu jen na chvíli…

Úryvek: Stály jsme s Markétou na prázdném náměstí, kde se dřív hemžily stovky lidí. Uvědomila jsem si, jak snadno se ty naše slavné technologie zvrhly v neovladatelné monstrum. Místo toho, aby přinášely radost nebo naději, staly se pouze další zbraní – nesmírně účinnou, nesmírně bezcitnou, nástrojem smrti. Jenže ani války, ani zákony nezastavily naši lásku. Jen jsme musely být tišší, opatrnější. Mysleli si, že nás vymažou z existence, z paměti světa. Držely jsme se dál od ulic plných propagandistických a náboženských plakátů a zbořených domů, kde sídlí jen strach a hněv. Když jsme přece jen riskly vášnivý polibek v parku pod rozbitou lampou, všechno kolem bylo na chvíli bezvýznamné. A svět přestal být hrozbou, existence přestala být absurditou. Na okamžik jsme věřily, že i uprostřed toho všeho šílenství je možné najít útočiště, že soucit a láska, můžou přežít v tichu. I v obyčejném doteku dlaní.


6. Konec (rok 85)

Po všem, co jsem zde prožila, jsem cítila určitou pachuť. Kolikrát jsem chtěla vzdorovat, ale brzy jsem pochopila, že svět se měnit nechce, opičky nemají tu vůli. Ano, jednotlivci jsou krásní a laskaví. Někteří se mi vepsali navždy do duše. Ale celek je nehybný. Jejich touha vlastnit a kontrolovat, jejich věčná potřeba dokazovat svou převahu, se nezmenšila. Po té spoustě let mi bylo jasné, že pokud někdy k takové změně dojde, nebude to kvůli pokroku, ale kvůli vyčerpání všeho, co je možné vlastnit a zničit. Konec jsem netrpělivě vyčkávala, přestože existovala šance, že ten konec je definitivní, ale raději bych neexistovala, než se vrátila na modrou planetu.

Úryvek: Dívám se na fotku svých dětí a vnoučat. Možná už nikdy nepoznají ten svět, který jsem si kdysi vysnila. Jejich život bude ve stínu toho, co zanechaly generace před nimi. Doufám, že jednoho dne pocítí, jaké to je dýchat čerstvý vzduch a vidět oblohu, kterou neskrývá jedovatá mlha. Možná budou mít to štěstí, že na chvíli spatří krásu, kterou lidé obětovali kvůli věcem, co vlastně vůbec nepotřebovali. Mrzí mě, že jsem pro ně nemohla udělat víc. Ale už cítím, že brzy přijde klid.


Hodnocení:

Doporučila bych tento voucher především těm, kteří ocení ironii, absurditu a chuť hledat smysl ve věcech, které jej popírají. Připravte se na naprostou ztrátu vzpomínek na vaši pravou podstatu, uvidíte vše jinak než ostatní, kteří vás budou přesvědčovat, že oni jsou ti normální.

Dávám Zemi dvě hvězdičky z deseti. Dodnes nechápu, proč se opičky rozhodly přidat si do životní výzbroje chamtivost, nenávist a zkázu, zatímco odkládají lásku, laskavost a jednoduchou radost stranou. Byla to jízda, která vás změní. Ale pokud hledáte pravou moudrost, hledejte jinde. Vlastníkům zoo bych v každém případě doporučila celkovou sterilizaci planety a můžete příště zkusit nechat vládnout kočky. Zdá se to kruté? Vždyť „takhle to u nich chodí.“

Jsem...

Jsem kapkou vody, co svlaží rty.

A život je saharská poušť.

Jsem růže, co nese krásu všeho bytí.

A život je hejno mšic.

Jsem hvězda, co vede ztracené duše zpátky na cestu.

A život je temná propast pod zemí.

Jsem slunce, co dává všemu růst.

A život je skála pokrytá ledem.

Jsem slovo, co šťastné konce vypráví.

A život je povídka Stephena Kinga.

Jsem láska, co plní srdce bytostí.

A život je ledvina.

Jsem naděje.

A nepřestanu to zkoušet, dokud neskončí čas.

Nečekej na mě

Dohnalo nás to. Často jsi mluvil o dnech, které přijdou. A teď je prožíváme a Tobě už o nich nemůžeme vyprávět. Rád jsi mi vyprávěl o svém mládí, o dnech, kdy Tě kamarádi lákali do hospody a Ty ses vymluvil a šel si koupit do cukrárny celý dort a sám jsi ho snědl. Protože Tys dělal vždycky věci po svém, a proto sis vždycky zasloužil úctu a obdiv. Kdo neměl rád Tebe, nemohl být dobrý člověk. Víš, milovala jsem Tvé příběhy, které jsi mi vyprávěl u lahve něčeho dobrého. Ty ses těšil na mě, protože jsem byla jediná ochotná s Tebou tu lahev vypít a já se těšila na Tebe, protože jsem měla ráda Tvé vzpomínky, měla jsem ráda Tebe. A pořád mám. Říkal jsi mi své příběhy, některé jsem slyšela stokrát a znala je nazpaměť. A dnes bych je chtěla slyšet po stoprvé. Ale nejde to. Tys tušil, že mi je vyprávíš naposled, i kdybys mi to řekl, nevěřila bych Ti. Ráda bych Ti řekla, že jsem dopila tu poslední lahev, která byla pro Tebe a že jsi volný. Ano jsi, ano je dopitá, jen já se při každém „sbohem“ začnu topit v slzách.

Když se naše pohledy naposledy spojily, když jsi tam ležel beze slov, doktoři říkali, že vše vnímáš, že víš moc dobře, co se kolem Tebe děje a že takhle můžeš zůstat naživu ještě dlouho. Tvé oči ale nemluvily o ničem takovém, říkaly „děkuji a sbohem“, babička mi pořád říkala, ať na Tebe mluvím, nešlo to, Tys to chápal, řekla jsem Ti vše, i když jsem nepoužila slova, přála jsem si zázrak, abys najednou vstal, vytrhal všechny ty hadičky a řekl, že jdeš domů. Ale mé oči Ti řekly vše, věděl jsi, co se děje a já Ti přála, abys byl volný, i když nás to bolelo oba.

Vím, že na nás dohlížíš, protože jsi nás miloval všechny, miloval jsi celou svou velkou rodinu a byl jsi jeden z mála lidí, kteří mě bez mrknutí oka přijali takovou, jaká jsem. Proto za mnou chodíš do snů, říkáš, že můžeš chodit sem a tam, jak se Ti zlíbí. A naposledy jsi mi řekl, že už na mě čekáš. Moc bych chtěla znovu slyšet Tvůj hlas, moc bych chtěla znovu slyšet Tvé příběhy, moc bych Tě chtěla znovu obejmout. Ale, prosím, nečekej na mě, ještě tam za Tebou nechci. I kdyby přišel můj čas, neměla bych právo posadit se vedle Tebe a nejsem si jistá, že to právo někdy mít budu. Ale pokusím se o to. Nejspíš jsi mi to řekl, abych byla schopná si tohle všechno uvědomit. Všechno se totiž zase dává do pořádku. Tos mi taky říkal, že jsou v životě horší věci. A víš co? Mám teď krásný byt, Tvá úžasná vnoučata tam mají své pokojíčky a žije se nám hezky. Mám teď krásný život. A tohle Tě určitě zajímá ze všeho nejvíc.

Potkala jsem jednu ženu. Dědo, je tak nádherná. Teď se určitě ptáš, jestli je nádherná jen zvenku. Dědo, je nádherná zvenku i zevnitř, přinesla do mého života světlo, v jejích očích, když se do nich zadíváš, by ses utopil, její oči vypráví spousty příběhů, některé jsou moc smutné, ale vždy tam najdeš spoustu naděje. A vždycky tak božsky voní, Ty víš, že jsem byla vždycky hrozná přes vůně, vždycky jsem to vnímala víc než kdokoli kolem mě a, když si přivoním k ní, k jejím vlasům, ocitnu se v ráji. Proto na mě, prosím, nečekej, jsem tam, kde mám být.

Cín

U lavice dítě stálo,
ruce natažené vzhůru k objetí,
když se jenom trochu smálo,
nevědělo zprava, zleva, odkud rána přiletí.

…

U lednice žena stojí prázdná,
vlasy spánkem zcuchané,
paprsek slunce od západu,
vrásky v tváři její pohladí.

Zápisník štěstí na zemi leží a slova…žádná,
telefon zvoní a ona bez reakce. Je snad hluchá? Ne.
Dopíjí kávu dvojitou, pilulku hořkou pro náladu
polkne a rozjímá, jak s dalším dnem si poradí.

Vojáček cínový, vzpomínka dětské radosti,
z vitríny hlídá ji, dle rozkazu malého syna.
„Vojáčku, poraď mi, jak smát bych se zase měla,
snažím se, snažím se, nemohu, i kdybych chtěla.“

„Své srdce otevři a dovol jiným vstoupit,
štěstí je tady nebo jen za rohem a nedá se naučit, nedá se vydělat, nedá se koupit.“

„Den jako každý jiný, v očích mých plný hrůzy,
bitva o přežití, vzpomínky na budoucnost, a skutečnost válku v zákopech připomíná.
Jak potom vidět krásu, když víš, že mlčí múzy.
Tady a teď, za zdí jinak svět vypadá, ustanou výbuchy, válku mír vystřídá, jen má byla vina.
Kéž bys tu vojáčku se mnou byl, na mých rtech pro jednou úsměv vykouzlil.“

Tu zezadu objetí ucítí, blázní snad? Vždyť doma je sama dnes.
„Neboj se, slíbil jsem hlídat Tě, vzpomínáš, má paní?“
„Představa krásná, vojáčku, asi vzala jsem příliš pilulek, co odnášejí stres.“
„Omyl, má paní, vážně tu stojím. A plním Tvoje přání.“

9:1

Večeře

Večeře na stole pokrytá starou plísní,

opuštěné pavučiny obepínají každý kout a každou zeď.

Obývák maličký, kde duše se třese a tísní,

o celém světě snila jsem a tady bydlím teď.

Místo pozdravu mávnutím teď hrozím rovnou pěstí,

každé slovo milé bodá mě do srdce jako ostrá dýka.

Kam jenom poctivě schoval se můj pocit štěstí?

Před úsvitem je tma nejtemnější. Tak nějak se to říká?

Přestaň už myslet a koukni se z okna raději,

možná že svítá a vzduch venku voní nadějí.

Zelená

Tisíce úsměvů předstírám, tisíce vrásek na tváři mě zdobí.

Zelená láhev nyní průhledná a čirá září ve tmě. A mysl má i krev zeleně zbarvená.

Jako hrobník bych mohla pracovat, mám léta praxe, pohřbila jsem spoustu zloby.

Zakopaná ve mně, hluboko a přece neumírá, nerozloží se, neshnije…asi proto jsem tak šílená.

Díky za všechny chyby

Tolik roků za mnou, nějaké ještě mě asi vyčkávají,

oplakám minulé a sečtu ztráty z návštěvy cizí modré planety.

Po stopách vzpomínek došla jsem do cíle a dech můj se tají.

Konečně volná, poletím domů! Našla jsem místo přistání své rakety.

Něco si přej

Jasná letní noc a z plného nebe padá hvězda z nenadání,

nezhasíná, letí za Tebou a za mnou, aby nám mohla splnit přání.

Cokoli budeš chtít, to se Ti splní.


Já si moc přeju, cos slíbila mi v letošním roku,

že s Tebou strávím život a zestárnu po Tvém boku.

Moc si přeju, aby bylo jednou co vyprávět

o všem, co jsme zažily a viděly celý svět.

Moc si přeju, abys mě pořád měla ráda,

až budeš ještě mladá a já už budu bába.


Moc Tě miluju, snesla bych Ti modré z nebe

a jak Mariah Carey přeju si jen Tebe.

V noci jsem snila

V noci jsem snila sen,

o světě, který byl tak krásný a čistý,

jako Tvoje duše.

Vzduch voněl jako Ty

a já jsem se nemohla přestat nadechovat.

Chtěla jsem se obklopit Tvou vůní

a utopit se v ní.

Všude kvetly bílé růže

jako v zámecké zahradě,

a modré orchideje

jako v tropické džungli.

Všechno jídlo chutnalo sladce,

jako chutná Tvůj polibek,

a já jsem nemohla přestat jíst.

Všude jsem slyšela Tvůj smích

jako hudbu, která mě naplňovala.

Cítila jsem Tvé doteky

jako teplo, které mě hřálo.

Cítila jsem i Tvé slzy,

které padaly na mou hlavu

jako kapky letního deště.

Nebe, moře, hory,

všechno mi Tě připomínalo.

Prošla jsem ten svět celý

a nepotkala jsem nikoho.

Ty jsi ale šla celou dobu se mnou

a nikdo jiný mi nechyběl.

Ty jsi můj celý svět

a já bych chtěla snít pořád dál.

Když se ale probudím

a Ty jsi tam se mnou,

nechybí mi nic.

Jsi má síla a můj život.

Chci s Tebou sdílet svět,

navždy a vždycky.

Miluju Tě,

víc než cokoli na světě.

Motýlek

Nemocná nebo jen bezmocná, taková myšlenka létá si po kraji,

taková maličká jako motýlek vylétla z kukly.

Roztáhla křídla a dál měla by jen najít druhou, spojit se s ní a spočinout v ráji.

Místo hledání opaku hledá stejné a jimi se krmí, roste a sílí,

pak sedne si v noci k někomu do snů, stává se noční můrou a jeho mysl šílí.

Potravou její je lidská duše a ona zbytky nenechává.

V noci jsem nezavřela okno, jistě, přišla… to už se prostě asi stává…

Ryby

Přítomnost, minulost, budoucnost, všechno se v jedno slévá.

Paprsky sluneční spalují tělo mé mrazem.

Vodou z potoka osuším si slzy, pak hlavu ponořím a konečně volně dýchám.

Ryby máchají kolem mě křídly a dávají mi najevo, že si mám najít vlastní svět.

Očima slyším vůně Tvých doteků a postrádám smysl každého, kdo něco marně hledá.

Skáču do propasti a neznajíc zákony výš a výš stoupám do dálky, až úplně nejhlouběji v nebi sáhnu si na hvězdu, pak ze stovky dalších sestavím Ti k večeři symfonii.

Štípnu se chmýřím z pampelišek, co ráno svým zpěvem celý svět uspávají a usnu s nimi, abych další kilometr času zvážila.

Kde začínám já a kde končíš Ty? Odpovědi rozsypané po koberci po bouřlivé noci, bodají do nohou jak malé kousky Lega.

Směs vcelku poklidná, tolik citů zavřených v PET lahvi, Tvé rty jsou bublinky a, jakmile se společně dotknou, neoddělitelně se spojí. Sebemenší otřes a vybuchnou na všechny strany.

Kde jsi tak dlouho byla? Kde jsi? A kde budeš?

Jak chutná růžová? Smysly si se mnou pohrávají.

Tak málo jsem poznala a přece mám odvahu utopit se v Tobě. Ticho křičí všemi barvami. Tolik nádhery. Mám právo ji objevit? Mám. Musím. Nic jiného nedává smysl.

Opona se otevírá

Život nebo představení? A jaký je v tom rozdíl? První dějství skončilo tak náhle, přesto jste konec netrpělivě vyhlíželi, nechtělo se vám už smát ani plakat, chápu to a uznávám, že jsem našla zalíbení v absurdním dramatu. Příliš jsem lpěla na prvním dějství, první a poslední mělo být, promiňte, psala jsem ten příběh poprvé. Příště na to budu myslet hned od začátku.

Tak tedy malá přestávka, všichni vyčůrat, venku si zakuřte a teď se konečně dočkáte velkolepého představení.

Nebývá to zvykem, ale některé postavy již do konce představení nespatříte, má postava prošla drastickým vývojem a po té spoustě zvratů bych ráda poprosila tebe, tebe a tebe, vás čtyři taky, abyste si odešli sednout do hlediště. Pokud vás příběh dále nezajímá, klidně si vyzvedněte v šatně oblečení a běžte vyprávět své vlastní příběhy, v titulkách na vás určitě nezapomenu. Všichni, kdo nechcete v dalším dějství vystupovat, je, prosím, následujte.

A teď poprosím vás, slečno ve třetí řadě, vstaňte. V občerstvení se mi s vámi moc hezky povídalo. Chcete ten příběh vyprávět se mnou? Pak pojďte za mnou. Jistě, vezměte je sebou, ráda vás poznám všechny. A co vy, pane? Jen pojďte, nebojte se. Zajímá vás konec? Jsme přece na začátku. Pojďme to zkusit. Je tu někdo další, kdo chce vyprávět se mnou? Tak pojďte, čekám na vás. Moment, jen vás, paní a pane, poprosím, abyste se vrátili na své místo, nezlobte se, ale vás v tom příběhu nechci, vy jste už těch šancí pár dostali, vy se smíte jen dívat.

Tolik vás přišlo! Technici, zatáhněte, prosím, ještě jednou oponu. Vítejte v druhém dějství, scénář říká jen, že je čas najít štěstí. Budeme improvizovat a určitě to dobře dopadne, nejsem na to sama. Opona se otevírá…

Dopis autorovi

Uctivé pozdravy, autore mého příběhu,

kontaktuji Vás, protože bych s Vámi chtěla probrat několik důležitých bodů.

1. Mohl byste mou postavu začít mít alespoň trochu rád? Provedla jsem Vám něco? Vytvořil jste mě na základě někoho, kdo Vám byl trnem v oku? Už toho nechte, prosím.

2. Proč ve svém příběhu vždy získám něco, co z celého srdce miluji a pak o to přijdu? Můžete zařídit, aby z mého příběhu odcházeli lidé a věci, které nemám ráda, a to krásné zůstávalo? Jaký to má účel?

3. Můžete něco konečně udělat se světem? Vždyť jste ho vymyslel. Nectíte žádná pravidla autorů před Vámi. V každém příběhu je svět zlý, nebo v ohrožení a postupem času to vypadá, že není šance na záchranu, dokud nepřijde zvrat a svět se stane krásným místem, je zachráněn a postavy, pokud přežily, dožijí šťastně až do smrti. Tady se Vám ale nedaří ani jedno. Jste nerozhodný, tím udržujete svět a postavy v něm jen v neustálém strachu a chaosu, vždy naznačíte a vycouváte. Chcete s tím snad poradit? Ráda Vám pomohu.

4. Proč mě neustále nutíte k rozhodnutím? Baví Vás to? A proč rozhodnutí nebýt nešťastná vždy vedou k tomu, že jsem nešťastná jiným způsobem a z jiného důvodu? Prosím, zařiďte konečně, abych po konfliktech, krizích a peripetiích našla svůj šťastný konec, chtěla bych nalézt odpuštění a smíření. Nebo mě vrhněte třeba ze skály, hlavně tomu dejte nějakou úroveň, protože tohle zůstane ležet i v Levných knihách. Jestli sázíte na senzace, pak jste asi odvedl dobrou práci, ale co takhle jít trochu do hloubky, co kdybyste tomu dal nějaký hlubší smysl? Nebráním se ani sci-fi.

5. Žil jste někdy sám skutečný život, nebo jste ho prožil pouze za klávesnicí? Sázím na tu druhou možnost. Zvu Vás tímto na pokec u šálku kávy, pak bych Vás ráda provedla mými vzpomínkami. Naučím Vás nové slovo, které zní „empatie“.

6. Pokud jste rozhodl, že můj příběh bude smutný, dopřejte, prosím, alespoň krásné, veselé a šťastné příběhy těm, které mám ráda.

Děkuji a těším na Vaši odpověď,

Sofie



Odpověď autora:

Uctivé pozdravy i Vám, Sofie,

Váš dopis mě velice překvapil, odpovím Vám, jak nejlépe budu moct.

1. Vy jste jedna z mých neoblíbenějších postav, mrzí mě, že máte pocit, že Vás nemám rád a vybíjím si na Vás svou zlomyslnost. Váš příběh se nepodobá žádnému dosud napsanému, čeká Vás ještě spousta zvratů a překvapení a nemohu Vám prozradit, jestli budou šťastné nebo smutné, nakonec se to přece nedá odlišit, sama jste kdysi všem vysvětlovala, že neexistuje ani dobro ani zlo, jen si vzpomeňte.

2. To, že máte někoho nebo něco ráda, neznamená, že to s Vámi zůstane celý příběh, stejně tak to může odejít a může se to vrátit. Opět si sama vzpomeňte, vše je o rovnováze, ta se čas od času poruší, ale to je základem každého příběhu, kdyby se rovnováha neporušila a nevyrovnávala, žila byste v absurdním dramatu a čekala byste na svého Godota…

3. Svět jsem vymyslel, ale ten svět je Váš, není to univerzální místo, je to místo, kde se střetávají všechny možné úrovně bytí a vše, co vidíte a vnímáte je jen Váš vlastní osobní svět. A myslím, že ten Váš se momentálně hroutí. Jako většina hrdinů v jejich příběhu i Vy jste zůstala sama, alespoň máte ten pocit, nemohu Vám prozradit skutečný stav, protože já se dívám z jiné perspektivy. Vám mohu jen poradit, abyste se zkusila podívat za roh, když Vám připadá, že už Vám nikdo nezůstal, že nezbylo nic než nicota. Staňte se hrdinkou a zachraňte svůj svět.

4. Chtěla byste, aby za Vás rozhodovali jiní? Nejspíš byste daleko nedošla, protože zájmů je stejné množství jako postav, roztrhali by Vás na kusy. Něco Vám prozradím. Vymyslel jsem Váš svět, vymyslel jsem Vás, ale Váš příběh nepíšu, jen zapisuji, vidím dál než Vy, ale neurčuji to. Chcete se vrhnout ze skály? Směle do toho. Můžeme to pak zkusit znovu. Chcete příběh na úrovni? Dejte mu úroveň. Ukažte se sama, bude mi ctí Vašemu příběhu zapsat ještě mnoho kapitol a přeji Vám konec hodný nejslavnějších hrdinek.

5. Věřte mi, že jsem prožil mnoho vlastních příběhů. Křivdíte mi, když si myslíte, že mi chybí empatie. Když pláčete, pláču s Vámi, když se smějete, směju se s Vámi.

6. Rozhodněte sama, jaký Váš příběh bude. Trochu toho štěstí těm ostatním pošlu, třeba Vám ho někdo pošle nazpět. A jen tak mimochodem, kdybych náhodou mohl nějak pomoct, měla byste vědět, že já mám rád šťastné konce 😉

Snad nejste z mé odpovědi zklamaná, přeji Vám štěstí a přeji Vám sílu vše zvládnout.

Těším se na další kapitolu.

S pozdravem,

Autor Vašeho příběhu

Pokrytá

Bez signálu jsem zůstávala v pustině neustále sama před světem ukrytá.
Teď došla jsem k městu plnému lidí a jsem konečně na sto procent pokrytá.
Pokrytá stávám se povrchem, úžasným a lesklým, je to skvělá věc.
Čím déle nemám tu čas přemýšlet, nevím ani, že ta „moudrá“ je už jen povrchní pokrytec.

Život nemá zábradlí

Tak si zas říkám, proč se mnou po světě chodí splín.
Vůně dnů minulých a starého života, tak dávno,
vůně teď voní jinak, a přece se mi po nich stýská.
Pořád mám před očima Tvé oči, miluji Tvou duši a uctívám Tvůj klín.

Probuzení, ráno dospělo v poledne a najednou zas ráno…
Ráno je stejné a někdo jiný vstává. A kdo to vše způsobil? Slavný soude, byla to osoba blízká…
Takhle jsem dospěla? Na výsluní hřát se můžu, ale nemám žádný stín.
Jsem jako Lilith, jako ta první nepochopená a raději v temnotě budu dál žít,

nikdo už na světě ve dne mě nespatří, chodím jen v noci do snů, když bude někdo chtít.

Perník z cukety

Miluju sladké a perník z cukety je prostě dokonalý. Lituji jen lidí, kteří ho z principu nechtějí ani ochutnat.

Recept:
400g nahrubo nastrouhané cukety
3 vejce
180g moučkového cukru
1 vanilkový cukr
2 dcl oleje
2 lžíce kakaa
1/2 lžíce mleté skořice
300g polohrubé mouky
1 prášek do pečiva

Vše smícháme, těsto dáme na plech opatřený papírem na pečení. Troubu předehřejeme na 170°C a následně pečeme 15-20 minut.


Poleva:
300g (3 tabulky) mléčné čokolády
150g másla
10 lžic horké vody

Připravíme si vodní lázeň, čokoládu necháme společně s máslem a horkou vodou rozpustit a mícháme, dokud nevznikne krásně lesklá poleva a pak s ní polijeme perník.

Až ochutnáte, začnete své známé zahrádkáře zbavovat cuket a v zimě se budete těšit jen na léto, až zase budou cukety.

Dobrou chuť.

Domů!

Obloha temná bez mráčku a hvězdy v ní září,
babička vzhlíží k nim a přijímá stáří.
Vzpomíná na svého divého mládí lesk,
když najednou udeří z oblohy blesk.

Obraz, co vystihl by jen největší malíř,
přímo před ní vznáší se létací talíř.
Hologram vysílá zprávu a jazyk zní zvláštní k tomu,
stařenka, kterou jsem stala se, se usměje: „Hurá, letíme konečně domů!“

Kapitál

Červená fabrika, v ní dělník na hodiny kouká
a, než se naděje, siréna na přestávku houká.
Pásy se vypnuly, šéfová schází, opouští temnou věž.
„Dělníku, sedni si, nekuř, tam nechoď, směj se, prostě dělej si, co chceš!“

Pět minut uteklo, houkačka, připravit, pozor, už to frčí!
Šefová prochází: „Ruce číslo 6, proč se ti lahev mimo značku krčí?!“
Dělník se zamračí, oči v sloup a nakonec vzdechne.
„Ruce číslo 6, vypni stroj!“ šéfová leze na schůdky a pak se nad něj sehne.

„Ruce číslo 6, porušení pravidel a vzpoura, je čas na zkoušku ochoty,
přidávám ti extra směny na další dvě soboty.“

Malíř

Obrázky krajiny, občas i dějiny teď světem mě vedou,
cestuji s vámi, když do mapy se dívám,
zasním se na chvíli, slyším ten ruch, jak jedeme silnicí šedou,
z rádia melodie známá a já potichu s ní zpívám.

Obrázky nádherné, a přece něco chybí v nich, co moc bych chtěla vidět,
vše, co je tajemné a skryté, co nespatří divák, který jen očima se dívá.
Okamžik navždy uzamčený v čase a jaký je z něj výhled?
Malíř je vepsán na každém, a přece se vždy skrývá.

Podzim

Vítám tě v mém domově, odpočiň si, máš za sebou dlouhou cestu, zítra ti ten svět ukážu.

Je sobota, říjen v plném proudu, vezmi si teplé oblečení a pořádné boty. Nebudu ti lhát, podzim je drsný. Ale napadlo by tě někdy, že pod jeho povrchem se skrývá krása sladkého usínání? Vše dochází svému konci a za velkolepého ohňostroje se ukládá ke spánku, aby se mohlo vzbudit silnější a krásnější než dřív. Ty jsi přece taky každé ráno krásnější než včera.

Půjdeme pěšky, projdeme pár úzkých uliček. Cítíš tu síru ve vzduchu? Ano, někdo tu topí uhlím. A já se nadechnu, zavřu oči a zase létám v oblacích. Vidím, jak jsem ještě malá holčička, život mám před sebou a nádhera dnešních dnů té holčičce dodává naději, tohle všechno ji jednou čeká, chtěla bych jí to říct, aby nemusela být občas smutná, když jí hlavou bleskne myšlenka, že bude velká a maminka už ji nebude držet za ruku. Jenže bych jí zkazila překvapení, ty ona miluje, ten nádech síry ve vzduchu mě s ní na ten okamžik spojí.

A pak už vstoupíme na louku. Znedaleka ozývá se mocné „Í Á“, to oslík ze statku svou serenádu zpívá. Teď už jen krůček do lesa, pár metrů k potoku, musíme ho překročit, vezmu tě za ruku, neboj, věř mi, nespadneš, tři dva a skoč! Noha ti málem podklouzla, ale chytla jsem tě a teď jsi v mém objetí. Pošeptám ti, že příště můžeme zkusit lávku. Došlo ti, že jsem to asi plánovala, viď?

Pojď, dojdeme k rybníku, sedneme si. Děti tady snad každý den nechávají nové postavičky, nepřipadá ti to trochu jako pohádkový les? Každou chvíli se ohlédnu a mám pocit, že nás uctivě pozdraví Karkulka, řekne Vlkovi „fuj“ a stáhne ho vodítkem ke své noze.

To není zdaleka všechno, půjdeme dál a výš. Tudy jsem dřív chodila cestičkou přes louku. Vyrostlo tu satelitní městečko. Líbí se ti to? Já bych tady bydlet nechtěla, vyrostla jsem v paneláku a připadá mi, že sem někdo jeden takový panelák přinesl, pak do něj strčil a on se při pádu nějakým kouzlem proměnil v domky se zahrádkou. Aspoň řeč nestála, ani sis nevšimla, že věčně otevřená závora oznamuje opět vstup do lesa.

Déšť, bláto, po ránu zima, mlha, co by se krájet dala. Takhle bys nejspíš v černobílém světě podzim znala. Rozhlížíš se po lese, kam jsem tě na procházku vzala. Vidíš ty barvy? Podzim je malířem s bohatou paletou, doufám, že má slova hlavu ti popletou. Koukni se, nádhera! Přímo tu v travičce hříbek se schoval, tak se mu pokloň, pak klobouk mu pochval. Vezmi ho sebou, jestli bys chtěla, večer ti uvařím, že jsi tak skvělá.

Dál listy barví se, padají dolů, krásné sny, dobrou noc, popřejem stromům, teď jsi už prochladlá, půjdeme domů.

Posaď se na chvilku, zatopím v krbu, jak se ti líbila procházka podzimem? Miluji v teple, zabalená v dece, koukat se z okna ven. Přitul se ke mně a pověz mi příběh z tvého světa…

Sofiina volba

Tak jsem tu, Procitlá… kde jsem se ocitla?
Otázky, otázky, otázky… neřeš, nemysli, umíš to, zvládneš to! Žij!

Nejde to, nejde to, ručičky, kolečka, otázky, malebné obrázky…
Co chci? Co chci?? Vím… A záleží na tom? Dostala jsem někdy snad to, co jsem chtěla?

A co bych chtěla… Dlouho jsem sela… dlouho nic nerostlo…
Život potřebuje vodu, ta zas v mých očích pramení.

A z čeho pramení? Ze smutku? Z radosti? Jen tak, protože konečně může?
Slaná je přespříliš, nebo není? Vždyť přece moře…

Sama svůj osud píšu, a přece tahák by se hodil.
Světýlko, co první přineslo mi ráno znenadání růže…

Andílci s chmýřím na křídlech, pírka jim seberou a sedřou je i z kůže…
Myšlenky, zastavte! Srdce mi odpoví? Trhá se na kusy.

Řekni, Sofie, řekni mi možnosti, jak bys ty zvolila?

Jak moc a nebo málo mi chybí, abych mohla světu rozumět?
Všechno prý čas nám ukáže… a tak ručičky, kolečka, otázky…

Kometa

Připadám si otupělá. Přicházím, odcházím, cesta se nemění, svůj pohled vrhám stále jedním směrem, periferně vnímám, že něco změnilo se, že střídá se noc a den a jaro s létem, pak podzimu žezlo předává, aby nakonec v objetí sněhově bílé zimy vše spočinulo. Roky, jež ladně jak na procházce provoněným lesem se ploužily, teď nabraly jistý směr, jistý krok, ustaly smyslné pohyby připomínající tanec, není v tom hloubka, jen jasný směr. A cíl? Neznám ho. Vím, že časem se z rychlé chůze stal maraton a teď sprintují, jako by jim šlo o život. Jak jsem to mohla přehlédnout, jak jsem mohla zapomenout? Znáš můj věk? Řekni, sama jsem to po tisícovce přestala počítat. Viděla jsem vás lovit mamuty, žít v jeskyních, vraždit se navzájem, milovat se. Teď se usmíváš a máš pocit, že od té doby jste udělali obrovský pokrok, vy děti Adama. A já se dnes procházím, kochám se, žasnu, prozřela jsem, zase… Nemáš v ruce kyj, ale stále lovíš svého mamuta, pořád bys byl nejraději, abych nevytáhla paty a tančila kolem tvého ohně. Vraždíte se…pro stejně mrzké pohnutky, jsou chvíle, kdy bych nad vámi už zlomila hůl. Ale jste ještě děti, dokážete se obětovat, dokážete milovat, dokážete opustit svůj cíl a pochopit, že teď je ta správná chvíle na vše. Až zase přiletí kometa, vnímejte její krásu a volnost, vždy se mě zeptá, zda s vámi ještě mám trpělivost. Ano, jsem trpělivá, zas vám jen zamává… Ale, vrátí se a zeptá se zas…

Potkala jsem anděla?

Z rozmlácenýho kostela… s veškerou úctou, pane Kryle,
hledat anděla v kostele, zdá se mi celkem pošetilé.

Já se ho v životě nahledala…
Dala jsem inzerát na internet a taky do novin a venku na sloupy
s nadějí, že najde mě sám a potom jsem to vzdala.
Pak jsem se smířila s myšlenkou, že žádný anděl prostě není,
naděje do kouta a potom pryč v zapomnění… a jaké bylo překvapení,
když stála tam, já zírala jak na zjevení… a šla jsem jenom nakoupit.

Tak našla jsem anděla a žije jich tu s námi mnoho, ale nečekejte, že se sami zjeví,
nemají křídla ani svatozář, jen velké srdce a že je to tak, neví…

Švédské kapky

Švédsko je skutečným průkopníkem v oblasti zpříjemňování našich životů, Švédi vymysleli švédské stoly, švédskou bednu, švédský nábytek v krabicích… Ze Švédska pocházel i Alfred Nobel a mnoho dalších vynálezců. Jistě se tedy shodneme, že jde přímo o rodiště těch nejúžasnějších nápadů a kolébku pokroku.

Švédské kapky proslavila sice Rakušanka Maria Treben, která patří asi k nejznámějším bylinkářkám na světě, ale recept převzala z pozůstalosti švédského lékaře Clause Samsta, který je údajně užíval celý život a lesk jeho receptu dodává fakt, že zemřel ve svých 104 letech při pádu z koně. Proto si myslím, že tato léčivá směs rozhodně stojí za zmínku.

Jde o směs 11ti přísad vylouhovaných v alkoholu. Oficiálně se švédské kapky používají pro povzbuzení chuti k jídlu a pomáhají od nadýmání. Že jde o žaludeční lék, poznáte hned po prvním očichání a následném ochutnání, nejde tedy o žádnou chuťovku. Maria Treben a stejně tak Claus Samst ale věřili, že jde o zázračný všelék a v mnohých rodinách se švédské kapky řadí k základní výbavě lékárničky stejně jako třeba náplast. Příkladem neoficiálního použití kapek může být tedy prostá desinfekce poranění, desinfekce dutiny ústní a oblasti hltanu, třeba v případě nachlazení.

Švédské kapky se dají koupit prakticky v každé lékárně nebo v každém obchůdku s bylinkami. Já si třeba ráda připravuji věci sama, a tak mě zajímalo, jestli budu schopná sehnat všechny potřebné přísady a vyrobit si vlastní kapky. Mohu potvrdit, že je prakticky nemožné bylinky/přísady nasbírat v přírodě, protože by to znamenalo cestu kolem světa. V místním obchůdku s bylinkami mi taky nebyli schopní pomoct a dodat všechny přísady. Na internetu to možné bylo, ovšem nikde neměli všechny najednou, proto jsem měla obrovskou radost, když se mi povedlo sehnat již namíchanou směs bylinek přesně podle slavného receptu Marii Treben/Clause Samsta. Pak již stačilo koupit krásné lahvičky a konzumní líh. Nechci nikoho navádět, ale darovat oslavenci, obzvlášť dřívějšího ročníku, místo lahve s alkoholem krásně vypadající švédské kapky vlastní výroby vždycky udělá spoustu radosti.

Teď se dostávám k samotným přísadám.

První bylinkou je aloe. Celkem rozšířená rostlinka, která pomáhá regeneraci pokožky, při vnitřním užití zlepšuje obranyschopnost, podporuje peristaltiku, tedy pomáhá od zácpy, a dokonce dokáže zpomalit průběh onemocnění virem HIV.

Myrha je pryskyřice ze stromu myrhovníku, který roste v Somálsku a Etiopii. Z historie byla známá především jako přísada kadidla používaného při různých náboženských rituálech. Mezi zásadní léčivé vlastnosti patří léčení zánětů, zejména v dutině ústní a v hltanu.

Šafrán platí za nejdražší koření, v lékařství jsou ale známé také jeho léčivé účinky. Podporuje trávení, snižuje hladinu krevních tuků a cholesterolu, v antickém Řecku se užíval pro úlevu od menstruačních bolestí, údajně se díky jeho konzumaci dá i zhubnout a působí antidepresivně. Zastánci magie prý dokonce tvrdí, že kdo se napije šáfránového čaje, bude předvídat budoucnost, ovšem raději na to nesázejte, konzumace velkého množství může totiž vést k otravě.

Listy senny neboli kasie mají projímavé účinky, v 16. století se používaly k léčbě jaterních a plicních onemocnění.

Kafr se získává ze skořicovníku kafrového, jde o látku, která se dá vyrábět i synteticky. Pokud jde o jeho známou a typickou vůni, ta je ve švédských kapkách jednoznačně nejvýraznější. V případě zánětů urychluje jejich vstřebávání a tím pomáhá rychlejšímu hojení, používá se v inhalátorech a opět pomáhá při dýchacích obtížích.

Kořen reveně pomáhá při střevních obtížích, zlepšuje chuť k jídlu a také se využívá při překyselení žaludku.

Oddenek zedorie (curcuma zedoaria) léčí záněty, žaludeční vředy a pomáhá při nepravidelném menstruačním cyklu.

Mana – jde o látku, která vytéká z kůry jasanu zimnáře. V jižní Evropě je mana oblíbenou pochoutkou díky své příjemně sladké chuti. Pomáhá pročištění střev.

Theriak je nejtajemnější přísada celého seznamu. Jde totiž o další směs léčivých přísad, jejíž recepty jsou velice rozmanité a už historie zařadila theriak na seznam šarlatánských prostředků a to dalo vzniknout hanlivému výrazu „dryák“.

Kořen pupavy bezlodyžné patří v celém seznamu asi nejzajímavější přísadě. Její účinky jsou antibakteriální, antivirové a protiplísňové. Pomáhá detoxikaci krve, podporuje činnost ledvin, léčí horečku bakteriálního i virového původu. V boji s chřipkou je to ta správná volba. Používá se jako podpůrná léčba při rakovině prostaty. Samozřejmě podporuje trávení. Při zevním použití léčí plísňová onemocnění kůže a ekzémy.

Kořen anděliky funguje jako prevence mrtvice, protože podporuje činnost nervové soustavy a zároveň působí antistresově. Tlumí menstruační bolesti a zpevňuje cévní stěny.

Udělejte si svůj obrázek sami, pokud se vám díky tomuto zázračnému všeléku podaří dožít více než sta let, dejte si pozor na pády z koně 🙂

Děkuji

Studánko, řekni mi, už přišel čas?

Dlouho jsem plnila Tě vodou slanou.
Mám šanci na štěstí? Je to Tvá vůle? Nebo jen přeteklas?

Odpovědi bych ráda znala, přestože otázky samy plní mě citem.
Nebydlím sama, cítím se sama, co s plným prázdným bytem?

Sbohem snad dát? Zdá se to kruté, krutější než pouhé „nashledanou“.

Studánko, jsem tak zmatená, tvář na Tvé hladině vidím,
nebyla tam a je tam, tak najednou… a já se stydím…

Tvář anděla, oči hlubší, než kam jen dohlédnu, tolik barev v nich, tolik radosti…
Zafouká vítr, hladina se do pohybu dává, tvář ale nemizí, vystupuje z vody,
vlasy světlejší než slunce za zvuku jara vlají… Vážně se to děje?

Zavírám oči, byl to jen sen? Otevřít je nechci, vlastní rozum se mi směje…
Otevřít, neotevřít? Chci zůstat navždy slepá a věřit, že nezmizela…

Nemám strach, Studánko! Stojí tam… černá a červená, teď už celá žena.
Stojí tam přede mnou, a přece se cítím jí obklopena…

Děkuji, Studánko, věz, že kdybych dnes naposled měla Ti psát,
jsem vděčná, že v tomto životě jsem mohla ji znát.

Děkuji za krásu, děkuji za city, děkuji za barvy,
děkuji za tóny, děkuji za vůně, děkuji za život,
děkuji za den a děkuji za noc,
děkuji za inspiraci, děkuji…

Chci odpověď?

Ach, věčná Studánko, prameni života,
v mých očích prameníš, na mně jsi zbohatla,
splň, prosím, přání mé, když život mě drtí…

Měla bych doufat, že sama se zas po pádu zvednu,
ale ta dívka v zrcadle, dávno se nesměje, jen mračí se, já šednu,
ta, které patřil svět, ten odraz minulosti teď páchne smrtí,
ona mnou pohrdá, když vidí mě klečet, plivne po mě, pak obepne můj krk a škrtí.
Odraz budoucí je prázdný, jen v koutě se krčí ta, co se pomátla,
s pohledem zlomeným už jen vyčkává, až pohltí ji nicota.

Ach, Studánko přání, už jsem tu zas,
mohla bys, prosím, obrátit čas?
A, Studánko, možná zdám se smělá,
řekla bys mi, prosím, co bych vlastně chtěla?

Podomní prodejce

Příběh vám povídám o štěstí v neštěstí,
podomní prodejce domů se mi vkrádá.
Nejdřív mě pobaví svou zvláštní pověstí,
já chci mu odseknout, ukázat mu záda.

„Paní, jste chytrá a fakt byste litovala,
vězte, že můj produkt vy byste milovala.
Pusťte mě na chvilku, jen na malý pokec,
prodávám jediné, kouzelný hrnec.“

Nezlob se, šašku, nesnáším pohádky,
vypadni ze dveří, ať už jsi pryč.
Tu naivní myšlenka mou hlavou zmítá,
mohla bych bez práce mít jídlo na svátky.
„No tak si posluž a ukaž svůj kýč,
jen, prosím nezdržuj, ať už to lítá.“

„Stačí jen vyslovit řadu slov kouzelných,
za to mi v obálce dejte pět Palackých.“
Bankovky zašustí, cítím se jako blbec,
koupila jsem k Vánocům ten nejdražší hrnec.

Usmál se, uklonil a pak se pakoval,
po čase nedlouhém rozum můj litoval.
„Hrnečku, vař!“ zle leze z úst,
myslím, že k večeři zkusím dnes půst.

V tu ránu výraz můj poněkud ztuhl,
když sebou hrneček na povel škubl.
Hrneček bublá, syčí a vaří,
dílo se k podivu opravdu daří.

Kaše je výborná, však rychle se přejí,
kdo jednou ochutná, už nikdy ji nejí.
A tak jsem nadšená, bublá dál hrnec,
Ráda bych věděla, kdy to má konec.

Hrnečku, děkuji, ale mám dost,
mohl bys, prosím tě, přestat už vařit?
A takhle, dětičky, vypadá zoufalost,
když život chce kubík kaše zmařit.

Zavolám prodejci, prý co bych si přála.
„Kaše je dobrá velice, je jí už plná ulice,
tak jestli byste se laskavě zastavil,
a celou tu spoušť zázrakem zastavil.“

„Jó, paninko, můžu, budu tam za chvilku,
připravte, prosím, tu stejnou obálku.
Řeknu vám za ni tu druhou větičku,
ta bohužel nebyla s hrnečkem v balíčku.“

Prodejce přijíždí, obálku plnou nesu
ani jsem netušila kolik snesu stresu.
Ač je to podivné, už neměla jsem zlost,
když z úst mu vypadlo: „Hrnečku, dost.“

Karkulka a vlk

Karkulka Červená, pospíchá lesem,
pospíchá k babičce s láskou a stresem.
V košíčku víno, buchty a pití
babičce pomůžou k lepšímu žití.

Karkulka pospíchá, dech popadnout nemůže,
sedla si na chvilku pod velký smrk.
A potom lekla se, hrůzu však přemůže,
z křoví ji oslovil mohutný vlk.

„Karkulko, nezdrhej, náš příběh znáš,
život si zachovej a dej mi, co máš.“
„Vlku můj drahý, jinde to zkus,
mně totiž za chvíli odjíždí bus.“

Tak vlk zas nedostal kohouta na víně,
protože bručí za mříží v Děčíně.

Zrzka

Jako každé pondělní ráno už deset let, i dnes vstávám, zašklebím se do zrcadla a na to povislé plátno načrtnu nějaký obličej. Nesnídám, ztráta času. Navíc mi to snad pomůže shodit kila, nevím, proč pořád kynu. Co si vezmu na sebe? Záleží na tom? Zajímá to ještě někoho? Stejně jsem ta tlustá, co se neusmívá. Zahořkla jsem. Nemám se ráda, jak by mě mohl mít rád někdo jiný? Navleču se do svých XXL šatů, nasadím si boty bez podpatku, protože podpatky by pode mnou praskly jako párátka a vyrazím do své práce na pobočku. Kolik klientů si dnes ke mně přijde uzavřít smlouvu? Snad co nejmíň, mám lidí plné zuby, chtěla jsem stříhat lidem vlasy, chtěla jsem být vyhlášená kadeřnice, od které se každý nechá ostříhat.

Venku je ještě tma, to před Vánoci bývá, ach můj bože, ještě budou Vánoce… Lampy lemují ulici a pod jednou v dálce stojí temná postava. Mává na mě? Bože, to bude zase ten somrák s tou svojí dojemnou historkou, která začíná: „Máte rodiče? To máte štěstí, já nikdy žádné neměl…“ Ale co, třeba mě přepadne a já nebudu muset celý den čumět za přepážkou…

Přijdu blíž a poznávám ženu. Stojí tam, začíná mi nahánět hrůzu, je celá vysoká a pohublá v černém plášti s kápí. Pohled do jejích očí a její milý úsměv mě ale uklidní. „Mladá paní, vy jdete asi z maškarního a nevíte kudy domů, co?“ Podává mi ruku: „Těší mě, Eliško, já jsem Smrt.“ Cože? Ona vážně drží v ruce i kosu, jak jsem si toho mohla nevšimnout?

„Eliško? Já jsem pro cizí jedině Alice, Eliško mi vždycky říkala jen moje maminka!“ Sundavá svou kápi a já vidím zářivě zrzavé vlasy, sympatickou tvář a zelené oči, které na mě působí jako dvě klidné tůně. Vytrhne mě z mých myšlenek: „Eliško, já vím moc dobře, jak ráda tohle jméno uslyšíš. Teď už tě čekají jen hezké věci. Cítíš strach? Jistě že ne, tady už strach neexistuje.“

– „Já jsem umřela?“

– „Ano, podívej se za sebe, leží tam tvé tělo, už ti nepatří. 16. prosince 2013 jsi v 7:20 zemřela na náhlou srdeční příhodu.“

– „Stalo se to teď, vím, kolikátého dnes je… bylo mi dobře, většinou…“

– „Čas prožíváš jen v těle, teď už pro tebe čas neplatí. Věř mi, že se všechno stalo přesně tak, jak mělo, já tě teď jen převedu dál. Máš jistě spoustu otázek a já ti na každou ráda odpovím.“

– „Proč proboha nosíš ten černý plášť a kosu? Nešlo by to míň děsivě?“

– „To si všichni myslí, ale kosa slouží ke sklízení zralého obilí a plášť je symbolem poutě, která smrtí začíná.“

– „Co se mnou bude dál?“

– „Ty teď můžeš prožít kterýkoli okamžik života a kolikrát jen chceš, stačí na nějaký jen pomyslet.“

– „Takže si mám připomenout, jak jsem to všechno zpackala?“

– „Když to vidíš takhle, tak ano. Až budeš chtít skončit, zavolej mě. Teď musím jít. Těšilo mě, Eliško…“

S dalším podáním ruky mizí. Já dál postávám beze slov, pořád jen čekám, kdy se vzbudím, ale ten okamžik nepřichází. Když jsem o smrti přemýšlela, viděla jsem to jako nejstrašnější okamžik života, poslední dobou mi to naopak přišlo jako vysvobození, ale pořád jsem si myslela, že to hodně bolí. Teď si myslím, že horší je i vstávání do práce.

Chci vidět svého muže a děti a přátele a ono nic. Všichni pro mě možná truchlí, ale tam já prostě nemůžu. Přemýšlím kam se tak vrátit. Zkusím jako první svou poslední neděli doma. Vlastně to byla nejobyčejnější z obyčejných nedělí, já jedním okem u televize, druhým okem na Facebooku, Honza vyhrává druhou světovou na počítači a dětem oči přirůstají k tabletu. Vědět, že je ten den poslední, užila bych si ho jinak. Cítím svou zadnici přilepenou na gauči, vím, že za pár hodin je po mně. No tak otoč se přece na svého chlapa, něco ti říká a ty neodlepíš oči od té bedny. Sakra, běž pochválit syna a obejmout dcery. Polib toho chlapa! To ne! Nedala jsi mu ani pusu na dobrou noc! Bolí tě hlava, no jasně, bolí tě pořád, protože jen žereš, ležíš a čumíš na displej. Vidíš ho každý den, to jo, ale dnes je to úplně naposled. Oči se mi zavírají…

A jsem zpátky, můžu prožívat jakoukoli chvíli se všemi vzpomínkami, ale nemůžu nic změnit. Ta bezmoc. Chci zažít své první rande s Honzou. „No ne, jemu to tak sluší, bože, ty svaly, ty vousy, ta tvoje brada, kterou jsem si zabrala pro sebe. Ty mluvíš, jsi inteligentní a já si celou dobu říkám, že chci, abys převrhnul ten stůl a vzal si mě celou tady a teď, jsem jenom tvoje! Mně to totiž taky strašně sekne, vlasy mám až po ramena, pleť jako miminko, krásné šaty a krásných šedesát kilo. Jak jsem mohla dojít až tam, až na poslední neděli? Tady nám je oběma třiadvacet. Krásný věk. Zajímalo by mě, jestli bys mě tak vášnivě líbal, i kdybys věděl, že se za devět měsíců narodí náš syn… Moc tě miluju, i dnes po těch sedmnácti letech. A už ti to nikdy neřeknu…

Den skončil, chci dál vidět naše děti. Ten den, kdy jsem poprvé jela do porodnice. Zažívám neskutečnou bolest! Čtyřiadvacet hodin ta bolest přichází a odchází, Honza mě celou dobu mlčky drží za ruku a masíruje mi to místo na zádech, aby se mi ulevilo, ale nakonec jsi venku Filípku, moje lásko. Byl jsi mou součástí devět měsíců a teď tě konečně držím v náručí, vždycky tu pro tebe budu!

Chci vidět, jak synka poprvé ukládáme do postýlky u nás doma a vidím v Honzových očích tu naději a štěstí.

O dva roky později sedíme spolu v obýváku, Filípek řádí okolo a já navrhuji, že jedno dítě stačí, doteď to nevyšlo, osud to tak chtěl a já raději začnu brát antikoncepci. Ach, ta naše osudová znamení, ta naivita nás nikdy neopustila. Gynekolog řekl, že mě nejdřív vyšetří a pak mi dá recept na prášky. „Mladá paní, antikoncepci vám napsat nemůžu, jste těhotná.“ Na ultrazvuku zjišťujeme, že čekám dvojčata. Verunka a Andrejka k nám chtěly za každou cenu. Tys byl úplně u vytržení. Moc tě mrzelo, že musíš zůstat doma s Filípkem a nemůžeš být u toho, až naše holky přijdou na svět. Když ses na ten svůj babinec přišel podívat do porodnice, viděla jsem tě poprvé plakat. Tolik štěstí… koho tohle potká?

Naše první dovolená, druhá dovolená. Prožívám je pořád dokola snad tisíckrát.

Hádka, přehnala jsem to, tady se to začalo kazit, jak jsi mi mohl za ty moje móresy nenafackovat? Nemohl, protože jsi správný chlap, ty bys na ženu nikdy nesáhnul. Chci víc volnosti, nebaví mě se starat jen o děti. Ty blbá krávo! Ne a ne a ne, neříkej ta slova! Proč nemůžeš dostat ten infarkt tady?! Třeba by se ti rozsvítilo! Tvoje kolegyně jsou mladší a nemají děti, užívají si, tys milovala svůj život, ale závist tě změnila! Navíc ten nový mladý přidrzlý ajťák tě občas plácne po zadku, takový zajíček a tvůj Honza doma začíná mít kouty a větší pupík.

Myslela jsem si, jak průměrný, nezajímavý a nudný můj život byl. Teď jsem si prožila každý den snad stokrát a čím dál tím víc ho chci žít znovu a dál, úžasný život s nimi. Ne, nemá to smysl, nic nezměním, takhle se tu můžu trápit až do konce věcnosti.

„Smrti! Přijď prosím, chci skončit.“

“Ráda tě opět potkávám, chceš tedy skončit a vydat se na další cestu?“

“Chci se vrátit, nemít infarkt a tohle všechno si pamatovat, chci možnost to napravit!“

“Pochopila jsi to pěkně, ovšem trochu pozdě. Abys mě nepomluvila, mám pro tebe takovou maličkost. Teď můžeš naposledy prožít svůj poslední den, ten můžeš změnit. Nesmíš ovšem nikomu říct, co se stane, pokud to uděláš, okamžitě se vrátíš sem, jako bys tu možnost nikdy nedostala. Pak bude konec, nastane jedině ve stejný čas na stejném místě.“

A s tím svým lehkým úsměvem mizí.

Ráno! Vstávám zase v neděli vedle svého Honzy a vrhám se na něho jako naposledy před deseti lety. Ano! Můžu změnit všechno. Pokud se zítra nevydám do práce, nebudu mít infarkt a budu žít dál! „Děti! Vstávejte! Synu, chci ti říct, že jsem na tebe pyšná, ty jsi ten druhý nejlepší chlap v mém životě! Dcery moje, vy jste důkaz toho, že láska si cestu vždycky najde! Půjdeme ven, vezměte pečivo, pojedeme do obory nakrmit zvířátka, dáme si někde oběd a pak půjdeme na vánoční trhy, půjdeme se nakazit tou vánoční atmosférou, dáme si trdelník a svařák a zazpíváme si koledy u stromečku.

…Děti mi řekly, že tohle byl ten nejlepší den a jestli si to v sobotu zopakujeme. Honza řekl, že prý jsem kočka. Vím, že to není pravda, ale takovou lež mu budu s radostí trpět. Dětem jdu popřát dobrou noc, jako by byly zase miminka, teď už spokojeně spí a já se chystám dát Honzovi to nejkrásnější rozloučení. Než mi popřeje dobrou noc, řekne: „Nevěřil jsem, že se mi zase vrátí ta, do které jsem se zamiloval. Zlato, taková jsi nebyla už léta, mám pocit, že všechno bude zase dobré, tak se hezky vyspi do práce a pamatuj si, že jsi nádherná a moje. Miluju tě!“ Poslední polibek…

Nemůžu spát, pláču do polštáře, nesmím nikoho vzbudit, nesmím jim nic říct. Tolik promarněných roků. Stačilo tak málo, abych viděla, co všechno dávno mám. Pozdě, moc pozdě. Všichni ještě spí, já budu muset vyrazit. Všechny obejdu a ještě jim dám pusu na tvář. Říkám sbohem. Nemusela bych tam jít, Zrzka o tom neřekla ani slovo, konec nastane jedině ve stejný čas na stejném místě. Já ale nevěřím, že bych dokázala zas jen rozdávat radost, zas bych to zkazila. Moje srdce tak velké není. Neberu si ani jablko ke svačině a jdu.

Už ji vidím, Zrzka tam už čeká, opět lehký úsměv. „Tak jsi přece přišla. Myslela jsem, že snad najdeš odvahu dál žít. Tak pojď, Eliško.“

Psí hlavy

Vběhla jsem do přeplněného divadla a přímo z jeviště shodila herce, který právě prožíval svůj monolog k lebce. „Kachny! Přijdou si pro nás! Kachny! Musíme jim v tom zabránit!“ Všichni diváci okamžitě ožili, snad si mysleli, že jsem přišla okořenit dílo renesančního umělce, a hlasitý smích se nesl celým sálem. „Myslím to vážně! Tohle není vtip!“ V tom už se po mně sápal podrážděný herec a lebkou mě začal mlátit rovnou do hlavy. Bolest byla celkem únosná vzhledem k rozčilení, ale to se i tak stupňovalo a s ohledem na mé poslání spasit lidstvo jsem toho snaživce jedním chvatem překvapila, přes jeho hlavu přetáhla jeho hábit a znovu ho shodila dolů z pódia. Divácký smích částečně opadal a částečně se stupňoval. Tak jako tak jim začínalo docházet, že kamarádi ze zákulisí nebudeme. „Prosím, všichni mě teď poslouchejte! Kach…“

…

Au, moje hlava! Kde jsem? Tvrdá postel. Záchod hned vedle. Mříže. To ne! Proč mě nevyslechnou? Jsem v cele. Chci všechny zachránit a dopadnu přesně jako vždycky hrdinové v těch filmech. Varují lidstvo před apokalypsou a oni je zavřou. A pak je prosí o pomoc, když už se půlka všech usmažila v plamenech. Na tohle čekat nemůžu. Au, ta hlava, kdo mě to praštil a čím? No, nemůžu čekat, až přijdou sami. Jak uteču? Bože, co to je za tím oknem?! Snad ne další kachna. Psí hlava! Ale sem nemůžou, přes ty mříže neprojdou, vědí ale, kde jsem. „Pomoc!“ zvolala jsem do nočního klidu. Pomoc se nekoná. Zvolání opakuji ještě dvakrát a pokaždé důrazněji. „Zavři hubu, srábotko!“ ozve se z nedaleké cely. Podívám se do okna a tentokrát mě už mrazí v zádech. Ze tmy září už tři psí hlavy! Vrhám se na mříže a snažím se s nimi lomcovat. „Pomoc, kachny přišly, jsou tady, není úniku, pomóc!“ V tom se na chodbě rozsvítí světlo a za zatím zavřenými dveřmi v chodbě slyším velmi hrubý hlas v kombinaci s velmi hrubými nadávkami. Už míří přímo k mojí cele. „Tys asi dostala málo od toho vzteklýho režiséra, ty bys asi potřebovala přídavek, ty magorko!“ domlouvá mi obuchem obdařená rozespalá bachařka, šířka jejíž ramen se zdá větší než její výška. Se zoufalstvím se na ni dívám a snažím se jí vysvětlit své poslání: „Prosím, musíte mi věřit. Celé lidstvo je v ohrožení a za vším jsou kachny. Vím, že se to zdá neuvěřitelné, ale ony jsou vetřelci, kteří chtějí převzít vládu a nenechají nikoho přežít, nikoho, kdo jim nebude pokorně sloužit. Svět, jak ho známe, nebude existovat a vy mě musíte pustit ven, dá se tomu zabránit, ale ne odsud.“ „No jasně, všechno chápu, v tom případě utíkej hned ven.“ Valí se nyní milým hlasem z úst bachařky. Bere klíč a podává mi ho nataženou rukou skrz mříž. „Děkuju, ani jsem nečekala takové pochopení.“ Odemykám a radostně se řítím ven. Prásk, první rána do břicha, napodruhé míří obuch na hlavu, třetí… „Tak ty dě*ko zfetovaná, já tady nejsem pro srandu ani tobě ani nikomu jinýmu. Nech si zdát o těch svejch kachnách!“ s těmito slovy mě bachařka zatáhne zpátky do cely, zamyká a odchází.

Ležím na zemi a zdá se mi, že na ní asi umřu, tolik bolesti jen pro pravdu, ale nejspíš to nebyla poslední bolest, která mě v životě potkala. Alespoň, že je noc, netoužím už dnes spatřit víc než tmu. Přes zhmožděnou hlavu dokážu obstojně použít svůj mozek a přehrávat si potichu svoje myšlenky. Vzpomínám, kdy poprvé mi došlo, že kachny chtějí ovládnout svět a že jsou nebezpečné.

…

Je to už deset let, co jsem odhalila to spiknutí. Bylo mi tehdy patnáct a místo aby mě, stejně jako ostatní holky v mém věku, zajímalo jen to, jak se nechat sbalit klukem, jsem se toulala přírodou, v lese, na loukách a tiše pozorovala, co se kolem děje. Vše jsem si zaznamenávala jako věčnou vzpomínku ve fotografiích. Kousek od našeho domu se rozprostíral velký kus lesa, udržovaný ve stylu lesního parku, který obklopoval nevelký rybníček. Každý den jsem šetřila každý kousek pečiva, který se nesnědl, abych mohla nakrmit kachny, snad stovky kachen, které už dávno náš rybníček osídlily. Všechny kachny měly společný rys – celý žlutý zobák. Protože mě už snad za ta léta znaly, pravidelně vylezly z vody za mnou na břeh, a dokonce se nechaly krmit přímo z ruky. Občas ke břehu zavítaly i dvě nádherné labutě.

Jak uplynul rok a začali jsme psát už 2003, začaly se v obvyklou dobu objevovat potomci těchto mnoha kachen. Když se proháněly po vodě podél břehu, všimla jsem si něčeho, co jsem dosud nikdy neviděla. Káčata měla místo celého žlutého zobáku zobák černý a na špičce jakýsi žlutý ornament. Při pohledu zepředu jejich zobák vypadal jako psí hlava. Labutě, ač o den dříve viděné, se z rybníka ztratily. Nové kačenky rostly a sílily, až jednoho dne splynuly s dospělými, kromě svých psích hlav na zobáku, které jim zůstávaly. K mému zděšení se během pár měsíců vytratily i všechny zbylé kachny se žlutým zobákem.

Několik přátel jsem se pokusila přesvědčit o svém objevu, ale byla jsem spíše za blázna. I ostatní kachny na celém světě už měly psí hlavu. Pomocí internetu jsem se pokusila lidstvo varovat a upozornit na podivnost u všech kachen. Jejich důslednost nabyla takových rozměrů, že mizely veškeré staré knihy s jejich vyobrazením. Internet kachny celý pročistily, nezbyl jediný původní obrázek se žlutým zobákem. Co víc, den po svém prohlášení jsem v posteli našla psí hlavu. Ti opeření vrazi uklovali mému plyšovému Maxovi hlavu! Všechny fotky, které jsem léta dělala, zmizely. Rozhodla jsem se pro větší diskrétnost, přestala publikovat a s nikým jsem o tom veřejně nemluvila. Zlikvidovala jsem štěnici ve WC kachně a v kuchyňském odpadu, konkrétně v neméně zákeřném husím krku, a přestrojena za drsňačku s kapucí jsem se vydala opět k rybníku.

Došla jsem až k potoku a přímo u jeho vtoku do rybníka jsem skočila do vody a pod hladinou se plavila co nejvíce ke středu, kde ležel ostrůvek s hojnou koncentrací nepečených kachen. K hlavě jsem měla připevněnou maketu kachny, skrz kterou vedl i můj šnorchl, takže šlo o dokonalou kamufláž. Má maketa se evidentně povedla a přesně podle kačeřího vkusu, jelikož náruživý kačer nás cestou dvakrát zneužil. Už nikdy nezavolal. Přímo pod ostrovem jsem uviděla vstup do podzemní základny Psích hlav. Ocelové nástavce na zobácích, na křídlech nabroušená ostří a na nohách připevněné ostré kovové drápy. Klov, klov, hejno nepečenců mě velice rychle přimělo opustit zakázaný prostor. Můj kačer se alespoň vydal na obranu mě a mé makety a já nakonec dokázala uniknout.

Nikdo mi nechtěl takový objev uvěřit, ale dál dokola a dokola jsem zkoušela oslovit kohokoli, kdo má vliv nebo alespoň má možnost oslovit co nejvíce lidí. Asi po měsíci snažení mi na můj email s přiloženým videem, kde varuji před nebezpečnými kachními vetřelci, odpověděla žena jménem Aloe. Měla blog o různých nadpřirozených věcech a konspiračních teoriích. Zrovna její odpověď jsem nepovažovala za výhru, ale vzhledem k omezenému výběru jsem vytlačila slzu vděčnosti a po další krátké konverzaci jsem Aloe navštívila. Předložila jsem jí veškeré důkazy, které jsem dokázala shromáždit, a ona se s vervou pustila do doposud jen mého boje. Jelikož měl její blog velkou sledovanost, do týdne se v naší malé zemičce začal formovat „Světový kachní odpor“.

Tehdy jsem bohužel netušila, jak moc se ti psohlavci stihli infiltrovat do základních hodnot naší společnosti. Lidé začínali záhadně mizet, infiltrace se promítla i do složek státu, protože mnoho odpůrců kachen bylo zadrženo policií. Někteří u sebe údajně přechovávali drogy a zbraně. Mnoho dalších bylo posláno do psychiatrických ústavů, další byli propuštěni z práce a byly jim vypovídány nájemní smlouvy. Odpůrci kachen byli roztrháni na kusy a Aloe byla dohnána ke smazání blogu a odešla do ústraní, aby dožila svůj život v hanbě a zatracení. Velmi brzy byly kachny zařazeny na seznam kriticky ohrožených druhů a vše utichlo. Stáhla jsem se do pozadí, a protože veřejně celou kauzu rozpoutala Aloe a se mnou si celou věc nikdo nespojoval, kachny mě nechaly být a já pro jistotu celou věc odsoudila statusem na Facebooku: „Je odporné, když se nějaká bláznivá bylinkářka rozhodne vyhladit tak nádherný druh, jako jsou kachny.“

Naoko jsem se stala psohlavcem, ale mé srdce znalo pravdu a myšlenky se mi točily hlavně kolem pečených kachen a kachních stehýnek s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Ukázalo se však, že být zadobře s těmito vetřelci má i své výhody. Jeden muž se pokusil vloupat do mého domu a byl nalezen na ulici s oklovanými prsty. Vedle branky u mého domu se objevily plastové sochy kachen v životní velikosti, jaké si začali u svých domů vystavovat údajní ochránci přírody, protože kachny se staly symbolem ochrany nejvíce ohrožených druhů. Dostala jsem nápad. Chtěla jsem z této sošky vytvořit robotickou kachnu-špeha a za pomoci videí na YouTube se mi to hravě podařilo za osm let. Její oči jsem opatřila kamerkami. Plán byl usnován.

Ještě ten den jsem se vydala k rybníku, položila svou kačenku na hladinu a utíkala zpátky domů k počítači. Pak byla akce už jednoduchá, protože se vše odehrávalo úplně stejně jako v běžných počítačových hrách, kterých jsem měla nahranou spoustu motohodin. Kačenka se doplavila až k obávanému ostrůvku nad základnou vetřelců, pak následoval ponor pod hladinu. Zjistit směr nebylo nijak těžké, stovky kachen proudily dovnitř a ven. Kačenka se zařadila do karavany a po chvíli se ocitla uvnitř. Komplex byl obrovský a musel se táhnout tak pod polovinou města. K mému zděšení zde bylo mnoho dalších vchodů a východů, nad nimiž byly nápisy v ruštině. Vetřelci plynně ovládali ruštinu a jistě by ji později zavedli jako univerzální jazyk, to se nesmělo stát.

Naštěstí jsem si vybavila většinu znaků azbuky a byla schopná zhruba odhadnout význam jejich popisků. Místnost s nápisem „Obučenie“ mě zaujala na první pohled, ačkoli jsem vůbec netušila, co ten nápis znamená. Ano, byla to učebna pro zabijáky. Obrazy zvířat, obrazy lidí a jejich figuríny opatřené křížky na očích, na krku a genitáliích. To na mě bylo moc a tohle jsem nehledala, každopádně jsem si na nákupní seznam připsala nákrčník, sluneční brýle a ocelové kalhotky. „Direktorat“, další směrovka, která mě měla dovést přímo ke kachnímu ústředí. Kupodivu tam nikdo nehlídal, takže kačenka prostě vplula dovnitř. Byl to kupodivu jen obrovský sklad s platy vajec, úplně stejných jako můžeme běžně koupit v supermarketu. Na těch platech byly nápisy v různých jazycích a v pravém dolním rohu bylo malinké logo s obrázkem psí hlavy. „Odkud asi tak pocházejí a co s nimi zamýšlejí?“ pomyslela jsem si. Uslyšela jsem otravné kvákání, do místnosti vplulo pět kačerů a na mém monitoru zavládla tma.

Sbalila jsem si batoh a odešla ze svého domu. Nejdřív jsem chtěla vyhledat Aloe a požádat ji, aby se mnou začala zase pracovat, ale nebyla k sehnání. Nevěděla jsem, na koho se obrátit, protože bavit se s cizími lidmi o kachnách se stalo životně nebezpečným. Jenže já musela zjistit, co přesně kachny plánují. Cestovala jsem šest měsíců po Evropě, strach a úcta ke kachnám nabíraly po celém světě ohavné rozměry. V Londýně přestavěli slavný Tower Bridge na dvě kachny, které se dotýkaly zobáky, a nově nesl název „the Duck Bridge“. Jízda po něm se stala výzvou. Slavná Sfinga zůstala Sfingou, ovšem její hlava byla přetesána na kachní. Naštěstí jsem nic z toho na vlastní oči neviděla. Rozhodla jsem se raději vrátit domů a zoufalství mě dohnalo k riskantnímu plánu. Vběhla jsem do přeplněného divadla…

…

Bolest se stále rozprostírá po mém těle, ale možná jsem si na ni zvykla, možná se zmenšuje. Psí hlavy se ztratily z mého výhledu. Myšlenky v mé hlavě ale neutichají. Co teď? Přijdou si pro mě? Spíš někoho pověří. Já brzo umřu! Snad neexistuje peklo, měla bych se ho bát? Vždyť se snažím všem zachránit zadky. Co je to za smrad?

Otevírám oči a jsem rozhodně jinde než ve vězení. Ležím na hlíně a někdo nebo něco mě olizuje, dost drsně. Při bližším prozkoumání vidím zelený špičatý jazyk, co má zoubky jako pilka. „Kdo jsi? Proč mě olizuješ?“ Když se tak koukám znova, není to jazyk, ale list. Aloe? „Aloe!“ dívám se na postavu kráčející ke mně a opravdu je to Aloe. „Kde jsi byla? To tys mě zachránila?“

- „Zachránila, sledujeme tě už dlouho. Nikdo to nesměl vědět, ale já nikdy nepřestala bojovat a moji lidé taky ne. My víme, jak se chovat, když nás napadnou vetřelci. Připravujeme se na to už patnáct let a někteří mnohem déle.“

- „Čím jsi mě tam uspala?“

- „Výpary z mandragory. Bylinky jsou můj obor. Tahle mandragora prošla malou genetickou úpravou, takže stačí vdechnout a usneš. Nejspíš budeš mít po probuzení halucinace, což by vysvětlovalo, proč se tak tulíš k té rostlince.“

- „Hlavně, že se tady netulím ke kachně.“

- „Dala bych vám chvilku o samotě, ale čas dochází. Víme, že jsi se pokusila dostat do kachní základny pod Teplicemi. Dostala ses tam?“

- „Dostala.“

- „Co jsi zjistila? Je to moc důležité!“

- „Mají tam miliony vajec v platech.“

- „Jistě, ty už se prodávají. Na světě se už nedají sehnat jiná vejce než ta jejich, každý je má doma. My jsme je zkoumali a na první pohled jde o úplně obyčejná vejce, ale mají v sobě pokročilou technologii. Po vyslání signálu na velmi přesné frekvenci proběhne okamžitý vývoj v malou kachnu. Ale taková kachnička není pro lidi nebezpečná, ne víc než škrabka na brambory. Takže nám pořád uniká smysl. Nevíme, po kom nebo po čem jdou. Mohlo by to pomoct je porazit a vyhnat nebo vyhladit. Tak se prosím soustřeď! Viděla jsi tam ještě něco?“

- „Měly tam nějakou učebnu…“

- „Co se učily?“

- „Nevím, žádná kachna tam nebyla, jen ‚Broušení zobáku krok za krokem‘, obrázek člověka. Neměla bys ocelové kalhotky?“

- „Soustřeď se! Ještě nějaký obrázek?“

- „Zvířata…“

- „Jaká?!“

- „…pes a křížek na jeho krku…“

- „To je ono! Psi! Teď to celé dává smysl! Psí hlavy na jejich zobáku jsou celou dobu odpovědí na všechno! Chtějí zabít psy, psi je můžou během chvíle vyhladit, psi jsou zatím všude!“ Aloe běží pryč. „Dej se dohromady, jdeme vyrábět obojky!“

Je mi vlastně fajn, a tak vstávám ze země a následuju ji. Nečekala bych takovou základnu odboje. Nemůžu si vybavit nic podobnějšího než obrovský open-space. Dobré dvě stovky lidí se tu hemží kolem stolů s počítači, tiskárnami a 3D tiskárnami. Nechápu, kdo tohle zaplatil, ale už si zvykám na to, že Aloe se nezdá. Čekám, až začne mluvit, ale ona si místo toho sedá ke svému počítači a během chvíle to tu všechno bzučí a z tiskáren padají psí obojky, hodně široké a hodně pevné psí obojky. Chci pomáhat, ale všechno už dělají stroje, a tak jdu za Aloe.

- „Teď vyrábíš obojky, asi jich budeš mít dost, ale jak je chceš dostat na všechny ty psy? Vždyť jsi sama říkala, že vejce jsou v každé domácnosti po celém světě.“

- „Neboj, tys neslyšela o nové psí chřipce, kterou šíří nový typ blechy? Už na ni zemřelo pět tisíc psů po celém světě během dvou dnů a tenhle virus mutuje a po nakažení psa se přenáší i na člověka. My máme řešení, obojky, které každého psa před blechami ochrání, pro jistotu taky jeden pro každého člověka. Vlády všech států nám dokonce zaplatí a budou je rozdávat zdarma. Celý svět by měl být pokrytý do týdne. Snad nebudou kachny rychlejší, ale náš plán zatím neznají.“

- „Dobře, proč jsi mi nedala nějak vědět, když jsem byla na všechno sama, nebo si to alespoň myslela?“

- „Jsou věci větší než ty, než já. Ty jsi svou úlohu sehrála přesně tak, jak jsi měla. Nezapomeň, že umím vykládat i budoucnost z křišťálové koule.“

Mlčím a kývám, slova mi došla. Musím tedy vydržet týden nic nedělat a pak bude asi po všem. Vždycky jsem si představovala tu velkou bitvu, prakticky velkou grilovačku kachen. A tak čekám. Mají tu pěkné zázemí, hry, filmy… na to nemám náladu. Našla jsem tu dřevěnou tyč a rozbíjím s ní sošky kachen, urážím jim hlavy, nohy nebo jim drtím ta jejich tučná tělíčka. Dny utíkají a já můžu všechno a nechci nic. A nemůžu spát, ve vzduchu něco visí a já to cítím.

- „Aloe, už je to pátý den a vše jde podle plánu, že? Nepřijde ti to nějak podezřelé? Všechno skončí rozdáním obojků a pak co? Azore, trhej?“

- „Neblázni, nejdřív musí všichni mít obojky, pak přijde druhá fáze plánu.“

- „Jaká?“

- „Spustíme ten signál, malé kachničky se vyklubou z vajec, zaútočí na psy, psi je, chráněni obojky, zakousnou. Celý svět se dozví, co jsou kachny s psí hlavou na zobáku zač, a vetřelci odletí sami.“

- „Mám takové tušení, něco se určitě stane.“

- „Nestane, jdi spát, potřebuješ to!“

Jdu na svou přidělenou postel a dneska se mi víčka opravdu zavírají sama od sebe. Neměla bych spát, vlastně měla…

Poplach! Vytrhává mě z mého zaslouženého spánku, běží sem Aloe.

„Vstávej! Kachny všechno vědí! Psí hlavy míří na nás! Někdo nás prodal!“

Běžím ven za ostatními, cestou beru dřevěnou hůl, Aloe běží přede mnou a hází po mě obojek a ocelové kalhotky. To oceňuji, ovšem na kalhotky nemám čas, obojek mi ale pasuje. Venku je tma, svítí hvězdy a… vodojem? My jsme v Teplicích? Já procestovala Evropu a Aloe má pět kilometrů od mého domova základnu? Z výšky je slyšet to odporné kvákání, z města vyjí a štěkají psi.

- „Aloe, co se přesně stalo? A co se bude dít teď?“

- „Někdo kachnám prozradil náš plán, ty poslaly signál a kachničky jsou teď všude. Velká část psů a lidí má obojky, těm ostatním můžeme jen přát hodně štěstí. Velké kachny jsou na cestě k nám. Pokud nás přemůžou, jejich plán na ovládnutí planety bude dokonán.“

- „A když vyhrajeme my?“

- „Asi budeme zítra grilovat.“

…

Už přistávají, přímo u vodojemu. Jejich tah je bezchybný; od vodojemu vedou betonové chodníčky přímo k nám. Valí se na nás v zástupech. Naštěstí žádná z nich nemá svou ocelovou výzbroj – asi by se jim chudinkám špatně letělo. Proto při běhu dřou své zobáky o beton, aby si je nabrousily, a můj výhled vypadá jako impresionistický obraz. Jiskry, které jejich zobáky při kontaktu s betonem tvoří, vypadají jako roj meteoritů, tolik světla a ten zvuk je uširvoucí. Mám strach. A vlastně nemám, jsou to jen blbé kvákavé kachny! Přidávám se k prvním odvážlivcům a vrhám se na kachny, urážím jim hlavy i nohy. Kopání do jejich tělíček není dobrý nápad, protože pak klovou do kotníků a holení. Sakra! Zakopla jsem! Padám! Než se stihnu opět zvednout, tři kachny se snaží vyklovat moje oči. Pěstí do jejich hlav ovšem funguje. Au! Klovanec do rozkroku. Prásk, Aloe pálí homerun její hlavou zrovna ve chvíli, kdy se chystá klovat znovu. Podává mi ruku a já se opět snažím stát na nohou.

- „Díky, Aloe, kdes byla?“

- „Nemáš za co, ale nebudu ti krýt záda nadosmrti.“

- „Mám pocit, že tohle nevyhrajeme!“

- „Já taky, tohle křišťálová koule nepředvídala, snad se něco stane!“

Hrrr na ně, jestli mám umřít, vezmu jich sebou co nejvíc! Kolem leží lidé, poznávám v té vřavě i některé tváře, mají proklované krky a někteří vyklované oči. A některé kachny pořád ještě přistávají. Cítím ten strach a tu marnost. Není slyšet nic jiného než kvákání, řvaní a štěkot. Štěkot! Štěkot a je slyšet blíž a blíž. Ze všech směrů se sbíhají psi a já už je vidím a vidím světla, světla, která nesou další lidé. Bitva se obrací v náš prospěch, psi trhají kachny na kusy, lidí je tolik, že kachny přestaly přistávat a krouží nad námi. Teď je to pravá řež, na zemi i ve vzduchu je tolik peří. Několik posledních kachen pochopilo, že jejich život buď brzy skončí, nebo utečou. Rozebíhají se směrem od nás z kopce, ale nevýhodná poloha a nejspíš i jejich zmatení způsobily, že se tito poslední vetřelci doslova rozbíjejí o paneláky v jejich cestě. Kachny nad námi upouštějí od kroužení a odlétají zpět k základně.

- „Hurá! Vyhráli jsme! Aloe! Vyhráli jsme?“

Aloe ke mně běží.

- „Ještě se musíme vypořádat s těmi, co odletěly. Ale nevěřím, že je bude po dnešku ještě nějaký zákon nebo člověk chránit.“

- „Nebýt těch psů a dalších lidí, nikdy bychom je neporazili. Jak to mohli vědět, že potřebujeme pomoc?“

- „Asi mi nevěříš ani to, že umím mluvit se zvířaty, viď? A lidé šli za nimi.“

Mezitím už všichni nosí po bojišti tolik kachen, kolik unesou, další dělají ohniště, někdo táhne i gril. První vyhraná bitva, která se samovolně zvrhne ve žranici. Tenhle den si budeme navždy pamatovat jako Den velkého grilování. Slavíme až do rána, oslava bude dost možná pokračovat ještě dlouhou dobu, ale já s Aloe se musíme postarat o zbytek kachen, které přežily.

Přijíždíme k rybníku, Aloe sem povolala i armádu, která ji poprvé v životě poslechla. Očekávala jsem tedy tanky, transportéry, helikoptéry… u rybníka na nás čeká osm vojáků, dva Hummery a jeden důstojník. Hodnosti neznám, ale má to evidentně na povel.

Na hladině je klid, nezbyla na ní ani jediná kachna. Je tedy jasné, že jsou ukryté ve své základně pod ostrůvkem. Já, Aloe a osm vojáků popadáme lopaty a krumpáče a jdeme se skrz ostrůvek prohrabat k těm posledním opeřeným srabům. Za hodinku jsme uvnitř, místo zuřivého odporu na nás čeká asi stovka kachen v poklidu, ta největší z nich nám krkolomně sděluje: „My sdayemsya. My pokidayem vashu planetu. Izvinites‘ za nas, lebed‘.“ Jeden z vojáků umí rusky. Kachny chtějí v míru odejít a pravděpodobně něco provedly našim labutím. Najednou se nejpodivnějším způsobem zablesklo a všechny kachny padají k zemi. Po chvilce se zvednou a rozbíhají se do všech směrů, jejich kvákání mi připomíná stejné zvuky, které jsem slýchávala ještě před deseti lety. A jejich žluté zobáky svítí na dálku. Psí hlavy jsou pryč. Několik kachen uteklo směrem hlouběji do základny a z toho směru je slyšet prudké syčení. Jdeme tím směrem, v obrovském kotci se tlačí naše labutě. Jsou celé pohublé a opelichané.

Všem zbylým kachnám po celém světě zmizely ze zobáků psí hlavy a navrátily se do svého přirozeného života na vodě. Labutě se po zkušenostech rozhodly stát se strážci planety na všech vodních plochách. Aloe se vrátila ke svým konspiračním teoriím, všichni včetně mě ji začali brát vážně.

A kdo jsem vlastně já? Jméno není podstatné, jsem jednou z vás. Určitě ale musíte vědět, že k smrti miluju grilování. Berte prosím tento příběh jako varování. Pokud někdy spatříte psí hlavu na kachním zobáku, uspořádejte si své věci a schovejte se, nebo bojujte, žijte, grilujte.