Jedna prý odvážná básnířka

Příběh vám povídám o štěstí v neštěstí, podomní prodejce domů se mi vkrádá. Nejdřív mě pobaví svou zvláštní pověstí, já chci mu odseknout, ukázat mu záda.   „Paní, jste chytrá a fakt byste litovala, vězte, že můj produkt vy byste milovala. Pusťte mě na chvilku, jen na malý pokec, prodávám jediné, kouzelný hrnec.“   Nezlob se, šašku, nesnáším pohádky, vypadni ze dveří, ať už jsi pryč. Tu naivní myšlenka mou hlavou zmítá, mohla bych bez práce mít jídlo na svátky. „No tak si posluž a ukaž svůj kýč, jen, prosím nezdržuj, ať už to lítá.“   „Stačí jen vyslovit řadu slov kouzelných, za to mi v obálce dejte pět Palackých.“ Bankovky zašustí, cítím se jako blbec, koupila jsem k Vánocům ten nejdražší hrnec.   Usmál se, uklonil a pak se pakoval, po čase nedlouhém rozum můj litoval. „Hrnečku, vař!“ zle leze z úst, myslím, že k večeři zkusím dnes půst.   V tu ránu výraz můj poněkud ztuhl, když sebou hrneček na povel škubl. Hrneček bublá, syčí

Dívám se na svou loutku tam dole, dívám se a přeji si, abych si ji nikdy nevybrala. Slibovali mi nezapomenutelný zážitek, že zažiju svět úplně jiný, než jsem byla dosud zvyklá. Tak se tu koukám na tu "nádheru", dívám se dolů a vidím tu loutku, kterou mi pojmenovali Hanka, jak se pohupuje na posteli a ve tváři má úplně prázdný výraz a svěšená pootevřená ústa, ze kterých v levém koutku vytéká slina, její tělo je napůl odhalené v nemocničním andělíčku. Nemůžu se od ní oddělit, jsem s ní svázaná a, dokud bude dýchat, budeme se vzájemně vláčet spojené neviditelným nezničitelným lanem. Bývaly časy, kdy jsem s ní žila v jednotě. Tak to obvykle chodí. Přilepíme se na jejich zárodky, dokud ještě nejsou samostatným organismem, necháme za sebou dočasně všechny své vzpomínky a prožijeme autentický příchod na hmotný svět, autenticky poznáváme ostatní, své okolí, svou aktuální dobu na této modré planetě. A tohle jsem přesně chtěla. Jenže to prostředí se ukázalo být tak extrémně nehostinným

Večeře na stole pokrytá starou plísní, opuštěné pavučiny obepínají každý kout a každou zeď. Obývák maličký, kde duše se třese a tísní, o celém světě snila jsem a tady bydlím teď. Místo pozdravu mávnutím teď hrozím rovnou pěstí, každé slovo milé bodá mě do srdce jako ostrá dýka. Kam jenom poctivě schoval se můj pocit štěstí? Před úsvitem je tma nejtemnější. Tak nějak se to říká? Přestaň už myslet a koukni se z okna raději, možná že svítá a vzduch venku voní nadějí. Tisíce úsměvů předstírám, tisíce vrásek na tváři mě zdobí.  Zelená láhev nyní průhledná a čirá září ve tmě. A mysl má i krev zeleně zbarvená.  Jako hrobník bych mohla pracovat, mám léta praxe, pohřbila jsem spoustu zloby. Zakopaná ve mně, hluboko a přece neumírá, nerozloží se, neshnije...asi proto jsem tak šílená. Tolik roků za mnou, nějaké ještě mě asi vyčkávají, oplakám minulé a sečtu ztráty z návštěvy cizí modré planety. Po stopách vzpomínek došla jsem do cíle a dech můj se tají.   Konečně volná, poletím domů! Našla jsem m

V noci jsem snila sen, o světě, který byl tak krásný a čistý, jako Tvoje duše.   Vzduch voněl jako Ty a já jsem se nemohla přestat nadechovat. Chtěla jsem se obklopit Tvou vůní a utopit se v ní.   Všude kvetly bílé růže jako v zámecké zahradě, a modré orchideje jako v tropické džungli.   Všechno jídlo chutnalo sladce, jako chutná Tvůj polibek, a já jsem nemohla přestat jíst.   Všude jsem slyšela Tvůj smích jako hudbu, která mě naplňovala. Cítila jsem Tvé doteky jako teplo, které mě hřálo. Cítila jsem i Tvé slzy, které padaly na mou hlavu jako kapky letního deště.   Nebe, moře, hory, všechno mi Tě připomínalo. Prošla jsem ten svět celý a nepotkala jsem nikoho.   Ty jsi ale šla celou dobu se mnou a nikdo jiný mi nechyběl. Ty jsi můj celý svět a já bych chtěla snít pořád dál.   Když se ale probudím a Ty jsi tam se mnou, nechybí mi nic. Jsi má síla a můj život. Chci s Tebou sdílet svět, navždy a vždycky. Milu

Nemocná nebo jen bezmocná, taková myšlenka létá si po kraji, taková maličká jako motýlek vylétla z kukly. Roztáhla křídla a dál měla by jen najít druhou, spojit se s ní a spočinout v ráji. Místo hledání opaku hledá stejné a jimi se krmí, roste a sílí, pak sedne si v noci k někomu do snů, stává se noční můrou a jeho mysl šílí. Potravou její je lidská duše a ona zbytky nenechává. V noci jsem nezavřela okno, jistě, přišla… to už se prostě asi stává…

11.6.2023 16:16 Přítomnost, minulost, budoucnost, všechno se v jedno slévá.  Paprsky sluneční spalují tělo mé mrazem. Vodou z potoka osuším si slzy, pak hlavu ponořím a konečně volně dýchám. Ryby máchají kolem mě křídly a dávají mi najevo, že si mám najít vlastní svět. Očima slyším vůně Tvých doteků a postrádám smysl každého, kdo něco marně hledá. Skáču do propasti a neznajíc zákony výš a výš stoupám do dálky, až úplně nejhlouběji v nebi sáhnu si na hvězdu, pak ze stovky dalších sestavím Ti k večeři symfonii. Štípnu se chmýřím z pampelišek, co ráno svým zpěvem celý svět uspávají a usnu s nimi, abych další kilometr času zvážila. Kde začínám já a kde končíš Ty? Odpovědi rozsypané po koberci po bouřlivé noci, bodají do nohou jak malé kousky Lega. Směs vcelku poklidná, tolik citů zavřených v PET lahvi, Tvé rty jsou bublinky a, jakmile se společně dotknou, neoddělitelně se spojí. Sebemenší otřes a vybuchnou na všechny strany. Kde jsi tak dlouho byla? Kde jsi? A kde budeš? Jak chutná růžová?