Byla to zatím celkem jízda, ale, čím víc sraček na mě život házel, tím víc hnojiva jsem měla, abych mohla růst, když mi došla voda, rostla jsem z vlastních slz. Jo, prošla jsem peklem, nezastavila jsem, dokud jsem nebyla u východu. Necítila jsem hořkost, jen jsem se smála, otočila jsem se, ohlédla se zpět a pak jsem je požádala, aby mi připálili naposled cigáro.
A dnes... Nezůstala jsem stejná, nejsem stejná ani jako ta, co tu byla před minutou, ale jsem živá. Začalo to koncem a skončilo to novým začátkem, takový chaos je moje přirozené prostředí, tam jsem jako ryba ve vodě.
Těším se a jsem zvědavá, kolikrát budu mít ještě šanci rekapitulovat, kolik šedivých vlasů ještě stihnu zakrýt nebo vystavit, jaké zajímavé lidi mi život ještě pošle do cesty a nakonec kolik hnojiva ještě dostanu a kam až vyrostu.
Žádné komentáře:
Okomentovat