dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku.
Pohled tak prázdný v plném městě jak starý opuštěný důl.
Lísteček růže upadá a to hluboké ticho přehluší.
Stejně jak tvůj poslední výraz tváře tobě, i já vím, co se nesluší.
Zašeptej aspoň do ticha a nebo křič, jako když výkřik mohl by být poslední.
Nevidíš mě? Neslyšíš? Tak radši líp se rozhlédni, jen aspoň chvíli před tím, než se rozední.
Bodni mě do srdce, otoč po směru a potom proti,
vždyť ty jsi ta jediná, která mé srdce zkrotí.
Bodlas mě do srdce a tak krásně to bolí,
nasyp do té rány sůl, hodně, nehleď teď na okolí.
Nemáš sůl? Plakej, to stačí, chci tvou jizvu nosit jako vzpomínku, tak bodni znovu a silněji, každá jizva je milejší než ticho a prázdný stůl.
A kdybys náhodou někdy chtěla, nosím tě v srdci a mám tě ráda jako sůl.
Žádné komentáře:
Okomentovat