Protijed

Občas se v lidech dokonale spletu, ale to nejspíš zná každý, že?

Vešla jsi jako čarodějka do roku, který se blížil jaru,

jak čarodějka, co léčí, pomáhá a slouží dobru.

Umělas vykouzlit pocit bezpečí a krásy, když zahrála jsi na kytaru.

Nepozorností, možná touhou po blízkosti, přehlédla jsem v tobě kobru.

Vešla jsi jako zachránkyně do pokoje, kde myslela jsi, že ztratila jsem hlavu,

starala ses, šeptalas mi milá slova. Panna k rybám ráda sedá, v opojení nezná hanby.

Přehlédla jsi malý detail, smysly a paměť mě nezradily, jen tělo chtělo na opravu.

Přišla jsem ti nebezpečná, inspirovala jsi mě a přehlédla jsem v tobě kus té mamby.

Odešla jsi náhle s vztekem, bouři jsi spustila, co nepřinesla čistý vzduch,

magie vyprchala, kouzla zeslábla a možná sis myslela, že skutky shnijí,

teď vracíš se k magii, jen teď je jasně temná, nese v sobě lži a puch.

Vracíš teď úder za mou chybu, že přehlédla jsem v tobě zmiji.

Ale já mám protijed.

Nekompromisní

Co kdyby sen o skutečném životě byl stejně krásný nebo krásnější než sen, ve kterém můžete létat?

Spánek je plný úlevy a zapomnění

na život a realitu nekompromisní.

Aréna otevřená, kde motýlci barevní s nočními můrami zápasí.

Spánek je plný panenských světů k snění,

motýlku barevný, chodíš teď za mnou a krásně se mi sní.

Přijď se zas podivat, motýlku, vezmi i Amálku, ne asi?

Sny plné létání, vesmíru hvězd a hudby, co zabalíš si do lahve sebou,

tolik nádhery a nevšednosti a přece je krásnější sen o životě s tebou. 

Hranice

Prý s vámi málo mluvím. Dobře, budu mluvit.

Dnes jsem byla hodně rozhozená, protože lidé moc rádi překračují moje hranice a neustále poslouchám, že bych si měla svoje hranice líp hlídat. V praxi by to mohlo vypadat jako v této poetické chvilce:

Ostnatým drátem obehnaná, kolem je pásmo plné min,

hlídka tě hledá, v rukou samopal. Ne, ty nemáš diplomatický pas.

Za čárou vidíš svět plný slunce a radosti, zatímco tvůj halí jenom stín.

Jen se dívej a čekej. Překroč mé hranice bez pozvání a budeš si myslet, že peklo je svět plný krás. 

Sůl

Růže usychá, pár drobků, co zbylo po tobě, a prázdný stůl,
dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku.
Pohled tak prázdný v plném městě jak starý opuštěný důl.

Lísteček růže upadá a to hluboké ticho přehluší.
Stejně jak tvůj poslední výraz tváře tobě, i já vím, co se nesluší.

Zašeptej aspoň do ticha a nebo křič, jako když výkřik mohl by být poslední.
Nevidíš mě? Neslyšíš? Tak radši líp se rozhlédni, jen aspoň chvíli před tím, než se rozední.

Bodni mě do srdce, otoč po směru a potom proti,
vždyť ty jsi ta jediná, která mé srdce zkrotí.
Bodlas mě do srdce a tak krásně to bolí,
nasyp do té rány sůl, hodně, nehleď teď na okolí.

Nemáš sůl? Plakej, to stačí, chci tvou jizvu nosit jako vzpomínku, tak bodni znovu a silněji, každá jizva je milejší než ticho a prázdný stůl.

A kdybys náhodou někdy chtěla, nosím tě v srdci a mám tě ráda jako sůl.

Nebezpečná

Oči tvé hluboké, tajemné, barevné
příběh mi vypráví.

Jak hluboko jsi spadla, když každý tě obloukem obcházel.

Všechno, co odmítáš se studem vyslovit.

Červená, co z rány vytéká,
zelená, která v kouř se promění,
modrá, co bliká v doprovodu sirén,
žlutá, když slunce tě budilo na lavičce v parku,
hnědá, když život hnůj na tebe házel,
černá jako noc, co ti dávala pocit bezpečí,
šedivá jako silnice, která se občas prudce zvedala,
fialová, kterou ti po sobě nechala,
bílá jako růže, co směla vykvést ve sklepě.
Barvy tak dobrodružné a ty tak nebezpečná.
Ta bolest časem odejde, ale ty jsi s ní celá. Věčná.

Tvůj příběh mě zajímá. Chci mezi tvými řádky číst.
A oči hluboké, tajemné, barevné
příběh ti vypráví.

Update - verze 2026

Dnes je to přesně 37 let od chvíle, kdy jsem zemřela. Málokdo to ví, že jsem už jednou byla na druhé straně. Myslím, že to byla adekvátní reakce, pokud mi někdo dal nahlédnout do života a já uviděla, jak jsou karty rozdané a co všechno mě čeká. Malé zaváhání.

Byla to zatím celkem jízda, ale, čím víc sraček na mě život házel, tím víc hnojiva jsem měla, abych mohla růst, když mi došla voda, rostla jsem z vlastních slz. Jo, prošla jsem peklem, nezastavila jsem, dokud jsem nebyla u východu. Necítila jsem hořkost, jen jsem se smála, otočila jsem se, ohlédla se zpět a pak jsem je požádala, aby mi připálili naposled cigáro.

A dnes... Nezůstala jsem stejná, nejsem stejná ani jako ta, co tu byla před minutou, ale jsem živá. Začalo to koncem a skončilo to novým začátkem, takový chaos je moje přirozené prostředí, tam jsem jako ryba ve vodě.

Těším se a jsem zvědavá, kolikrát budu mít ještě šanci rekapitulovat, kolik šedivých vlasů ještě stihnu zakrýt nebo vystavit, jaké zajímavé lidi mi život ještě pošle do cesty a nakonec kolik hnojiva ještě dostanu a kam až vyrostu.