Červená fabrika, v ní dělník na hodiny kouká
a, než se naděje, siréna na přestávku houká.
Pásy se vypnuly, šéfová schází, opouští temnou věž.
„Dělníku, sedni si, nekuř, tam nechoď, směj se, prostě dělej si, co chceš!“
Pět minut uteklo, houkačka, připravit, pozor, už to frčí!
Šefová prochází: „Ruce číslo 6, proč se ti lahev mimo značku krčí?!“
Dělník se zamračí, oči v sloup a nakonec vzdechne.
„Ruce číslo 6, vypni stroj!“ šéfová leze na schůdky a pak se nad něj sehne.
„Ruce číslo 6, porušení pravidel a vzpoura, je čas na zkoušku ochoty,
přidávám ti extra směny na další dvě soboty.“
Prošla jsem peklem. U východu jsem se otočila, usmála se, nechala si naposled připálit cigáro a nezlomená teď přináším chaos mezi vás.
2022-02-26
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Sůl
Růže usychá, pár drobků, co zbylo po tobě, a prázdný stůl, dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku. Pohled tak prázd...
-
Přítomnost, minulost, budoucnost, všechno se v jedno slévá. Paprsky sluneční spalují tělo mé mrazem. Vodou z potoka osuším si slzy, pak hlav...
-
Růže usychá, pár drobků, co zbylo po tobě, a prázdný stůl, dívám se do dálky mezi paneláky a doufám, že mi vrátí vzpomínku. Pohled tak prázd...
-
Oči tvé hluboké, tajemné, barevné příběh mi vypráví. Jak hluboko jsi spadla, když každý tě obloukem obcházel. Všechno, co odmítáš se studem ...
Žádné komentáře:
Okomentovat