Kometa

Připadám si otupělá. Přicházím, odcházím, cesta se nemění, svůj pohled vrhám stále jedním směrem, periferně vnímám, že něco změnilo se, že střídá se noc a den a jaro s létem, pak podzimu žezlo předává, aby nakonec v objetí sněhově bílé zimy vše spočinulo. Roky, jež ladně jak na procházce provoněným lesem se ploužily, teď nabraly jistý směr, jistý krok, ustaly smyslné pohyby připomínající tanec, není v tom hloubka, jen jasný směr. A cíl? Neznám ho. Vím, že časem se z rychlé chůze stal maraton a teď sprintují, jako by jim šlo o život. Jak jsem to mohla přehlédnout, jak jsem mohla zapomenout? Znáš můj věk? Řekni, sama jsem to po tisícovce přestala počítat. Viděla jsem vás lovit mamuty, žít v jeskyních, vraždit se navzájem, milovat se. Teď se usmíváš a máš pocit, že od té doby jste udělali obrovský pokrok, vy děti Adama. A já se dnes procházím, kochám se, žasnu, prozřela jsem, zase... Nemáš v ruce kyj, ale stále lovíš svého mamuta, pořád bys byl nejraději, abych nevytáhla paty a tančila kolem tvého ohně. Vraždíte se...pro stejně mrzké pohnutky, jsou chvíle, kdy bych nad vámi už zlomila hůl. Ale jste ještě děti, dokážete se obětovat, dokážete milovat, dokážete opustit svůj cíl a pochopit, že teď je ta správná chvíle na vše. Až zase přiletí kometa, vnímejte její krásu a volnost, vždy se mě zeptá, zda s vámi ještě mám trpělivost. Ano, jsem trpělivá, zas vám jen zamává... Ale, vrátí se a zeptá se zas...