9:1

Večeře na stole pokrytá starou plísní,

opuštěné pavučiny obepínají každý kout a každou zeď.

Obývák maličký, kde duše se třese a tísní,

o celém světě snila jsem a tady bydlím teď.

Místo pozdravu mávnutím teď hrozím rovnou pěstí,

každé slovo milé bodá mě do srdce jako ostrá dýka.

Kam jenom poctivě schoval se můj pocit štěstí?

Před úsvitem je tma nejtemnější. Tak nějak se to říká?

Přestaň už myslet a koukni se z okna raději,

možná že svítá a vzduch venku voní nadějí.

Tisíce úsměvů předstírám, tisíce vrásek na tváři mě zdobí. 

Zelená láhev nyní průhledná a čirá září ve tmě. A mysl má i krev zeleně zbarvená. 

Jako hrobník bych mohla pracovat, mám léta praxe, pohřbila jsem spoustu zloby.

Zakopaná ve mně, hluboko a přece neumírá, nerozloží se, neshnije...asi proto jsem tak šílená.

Tolik roků za mnou, nějaké ještě mě asi vyčkávají,

oplakám minulé a sečtu ztráty z návštěvy cizí modré planety.

Po stopách vzpomínek došla jsem do cíle a dech můj se tají.

 
Konečně volná, poletím domů! Našla jsem místo přistání své rakety.