Jedna prý odvážná básnířka

Tak si zas říkám, proč se mnou po světě chodí splín. Vůně dnů minulých a starého života, tak dávno,  vůně teď voní jinak, a přece se mi po nich stýská. Pořád mám před očima Tvé oči, miluji Tvou duši a uctívám Tvůj klín. Probuzení, ráno dospělo v poledne a najednou zas ráno... Ráno je stejné a někdo jiný vstává. A kdo to vše způsobil? Slavný soude, byla to osoba blízká... Takhle jsem dospěla? Na výsluní hřát se můžu, ale nemám žádný stín. Jsem jako Lilith, jako ta první nepochopená a raději v temnotě budu dál žít, nikdo už na světě ve dne mě nespatří, chodím jen v noci do snů, když bude někdo chtít.

Uctivé pozdravy, autore mého příběhu, kontaktuji Vás, protože bych s Vámi chtěla probrat několik důležitých bodů.  1. Mohl byste mou postavu začít mít alespoň trochu rád? Provedla jsem Vám něco? Vytvořil jste mě na základě někoho, kdo Vám byl trnem v oku? Už toho nechte, prosím.....  2. Proč ve svém příběhu vždy získám něco, co z celého srdce miluji a pak o to přijdu? Můžete zařídit, aby z mého příběhu odcházeli lidé a věci, které nemám ráda, a to krásné zůstávalo? Jaký to má účel?  3. Můžete něco konečně udělat se světem? Vždyť jste ho vymyslel. Nectíte žádná pravidla autorů před Vámi. V každém příběhu je svět zlý, nebo v ohrožení a postupem času to vypadá, že není šance na záchranu, dokud nepřijde zvrat a svět se stane krásným místem, je zachráněn a postavy, pokud přežily, dožijí šťastně až do smrti. Tady se Vám ale nedaří ani jedno. Jste nerozhodný, tím udržujete svět a postavy v něm jen v neustálém strachu a chaosu, vždy naznačíte a vycouváte. Chcete s tím snad poradi...

Bez signálu jsem zůstávala v pustině neustále sama před světem ukrytá. Teď došla jsem k městu plnému lidí a jsem konečně na sto procent pokrytá. Pokrytá stávám se povrchem, úžasným a lesklým, je to skvělá věc. Čím déle nemám tu čas přemýšlet, nevím ani, že ta "moudrá" je už jen povrchní pokrytec.