Jedna prý odvážná básnířka

Karkulka Červená, pospíchá lesem, pospíchá k babičce s láskou a stresem. V košíčku víno, buchty a pití babičce pomůžou k lepšímu žití. Karkulka pospíchá, dech popadnout nemůže, sedla si na chvilku pod velký smrk. A potom lekla se, hrůzu však přemůže, z křoví ji oslovil mohutný vlk. „Karkulko, nezdrhej, náš příběh znáš, život si zachovej a dej mi, co máš.“   „Vlku můj drahý, jinde to zkus, mně totiž za chvíli odjíždí bus.“ Tak vlk zas nedostal kohouta na víně, protože bručí za mříží v Děčíně.

Nová inspirace. Tak osvobozující. Múza si mě konečně našla. Tvrdí mi, že celou dobu stála za dveřmi, bušila na ně, jenže jsem neměla odvahu je otevřít. Nejspíš jí budu muset dát za pravdu. Odvážná mi říkají. Občas dokážu stát sama proti celému světu a čelit nespravedlnostem. Nebojím se stát čelem svému nepříteli. Ale nahlédnout do svého nitra? Tam mě to děsí. Dávno jsem se usídlila v jedné místnosti s kýčovitou výzdobou, malou pohodlnou růžovou sedačkou, která je celá hebká a sametová a já na ní trávím veškerý čas, připadám si tam v bezpečí. A najednou se otevřely ty dveře, které jsem časem už vytěsnila ze své paměti, byly tam, ale oči je přehlížely. Ona si vejde a začne mi připomínat, kdo vlastně jsem. Je ona snad jen mou představou? Povídám si s ní, její slova zní moudře, nemůže být jen mou představou. S ní se nebojím. Natahuje ruku, já ji nerozhodně chytím a už mě vede. Chodba? Nevzpomínám si, že by tu někdy nějaká byla. Zdá se, že začíná zastavěným vchodem a na k...