Múza

Nová inspirace. Tak osvobozující. Múza si mě konečně našla. Tvrdí mi, že celou dobu stála za dveřmi, bušila na ně, jenže jsem neměla odvahu je otevřít. Nejspíš jí budu muset dát za pravdu. Odvážná mi říkají. Občas dokážu stát sama proti celému světu a čelit nespravedlnostem. Nebojím se stát čelem svému nepříteli. Ale nahlédnout do svého nitra? Tam mě to děsí. Dávno jsem se usídlila v jedné místnosti s kýčovitou výzdobou, malou pohodlnou růžovou sedačkou, která je celá hebká a sametová a já na ní trávím veškerý čas, připadám si tam v bezpečí. A najednou se otevřely ty dveře, které jsem časem už vytěsnila ze své paměti, byly tam, ale oči je přehlížely. Ona si vejde a začne mi připomínat, kdo vlastně jsem. Je ona snad jen mou představou? Povídám si s ní, její slova zní moudře, nemůže být jen mou představou. S ní se nebojím. Natahuje ruku, já ji nerozhodně chytím a už mě vede. Chodba? Nevzpomínám si, že by tu někdy nějaká byla. Zdá se, že začíná zastavěným vchodem a na každé straně jsou další dveře. Jedny mají nápis „Starý život“, druhé „Nový život“. Dala bych ruku do ohně, že tu vždycky byl jenom jeden život. A žádná chodba. Do starého teda nejdu. Chci vidět ten nový. Ale dveře nalevo jsou zamčené. „Budeš se asi muset podívat doprava.“ Má múza jen vyřkla to, co jsem se neodvažovala domyslet. Natáhla jsem ruku po klice a otočila jí, dveře jsem nastevřela a v druhém okamžiku jsem je chtěla zase zabouchnout. Nechci se tam podívat. Zavřít nejdou. Ona tam sprostě strčí nohu a nasadí ten svůj úsměv. Ten úsměv mi připomněl můj vlastní odraz. Kdysi dávno jsem se takhle smála pořád a trousila rady přátelům. V tu chvíli do mě strčila a já vpadla do místnosti jako povodeň. Do místnosti… Bože, vždyť to je hřbitov. Ticho, šero, náhrobky jsou tak zarostlé, že jsou sotva vidět. Doslova hrobové ticho. Nedá mi to, chci vidět všechny náhrobky. Nejsou to šedivé náhrobky s vytesanými nápisy, jsou barevné, plné barevných obrázků a s nimi spojených vzpomínek. Tak všechno tohle jsem tady pohřbila, všechno tohle jsem chtěla zapomenout, dávno to mělo shnít a obrátit se v prach. Uprostřed nemůžu přehlédnout ten úplně největší náhrobek. Obrázek je seškrábaný, prosvítají jen zbytky barev a zdobí ho nápis „mé staré já“. Hrob je jen vykopaný. V tom hrobovém tichu slyším zvuk, tak jasně vnímám dech a tlukot srdce. Na dně hrobu leží člověk. Tam se podívat nemůžu, to bude až příliš bolet. Múza se na mě zadívá a já vím, co mi chce říct. Vážně před tím budu utíkat? Vážně chci jít zpátky a svalit na svůj gaučík a předstírat, že minulost neexistuje? Tak se ukaž, jak moc jsi odvážná. V záchvatu statečnosti se podívám rovnou na dno. V tom okamžiku zahlédnu obraz, jako bych se dívala do zrcadla a najednou se ocitám na druhé straně, zavřu oči, otevřu je a ležím na dně toho hrobu. Vstávám z něj a mám zvláštní pocit. Proč jsem ho vlastně kopala? Zahrabaný nebyl, protože to jediné jsem sama nemohla zvládnout. Chci ven. Múza mi podává ruku, naše pohledy se spojí a my splyneme v jednu bytost. Okolo mě stojí nádherný dům. Původní veliká chodba je pryč. Jediné dveře teď vedou ven a píše se na nich „Život“. Neváhám a běžím k nim. Děkuji za inspiraci…