Recenze po životě: Planeta Země aneb absurdita uvedená do praxe

Když jsem zakoupila tento voucher v akci při výročí milionu let od založení zoologické zahrady na modré planetě, říkala jsem si, že „život na Zemi“ by mohl být jedním z těch exotických zážitků, o kterých slýcháme jen ta nejhlubší vyprávění, co se otisknou do duše. Někdo prý strávil ten jeden život pozorováním lesních tvorů. Jiný zase obdivoval majestátní oceány a bohatý život v nich. Tehdy jsem netušila, že slogan „Prožij jeden život – přímo z pohledu pozemšťana“ znamená skutečné uvěznění v těle primáta s převelikou mozkovou kůrou a s bonusem, že se do konce života nedozvíte, kým skutečně jste. Ten pocit odcizení a nepatřičnosti ve vás bude hlodat od začátku až do konce a obklopovat vás bude jen surová realita bez záchranného lana, bez sebemenší nápovědy.

Rozhodla jsem se své komentáře doplnit přímo citací svého deníku, který zaznamenal všechny mé myšlenky v hořké nevědomosti.

1. První dojem (rok 5) – „Peníze“

Byla jsem opravdu malá a přesto jsem měla chuť ostatní spíš drbat za uchem než je brát vážně a učit se od nich. Fascinovalo mě, že vše, na čem lidem tolik záleží, se soustředí kolem maličkých potištěných papírků. „Peníze“ jim říkají a zdá se, že jejich hodnota není určena ničím jiným, než právě tím, že jí opičky věří. Ještě jsem úplně nechápala, proč by něco takového mělo být důležitější než třeba voda, dýchatelný vzduch, nebo krásné lesy kolem nás, ale postupně jsem pochopila, že pokud cokoli nepřináší ty jejich papírky, nikoho to nezajímá, ostatně jim připadalo příliš „drahé“ zachránit planetu, kterou kvůli papírkům vydrancovali a spálili.

Úryvek: Můj Maxík se začal chovat divně, přestal úplně jíst i pít a pořád spí. Mamka říká, že je mu teprve rok a určitě to přejde. … Maxíkovi je pořád špatně a už ani nechodí, s mamkou ho dnes bereme k doktorovi. … Je mi smutno, Maxík byl můj nejlepší kamarád, ale byl nemocný a stálo by prý moc peněz ho zachránit, takže mě ho mamka nechala naposledy pohladit a pan doktor mu dal něco na spaní a on už se neprobudil.

2. Ztráta sebe a všech snů (rok 13)

S nástupem dospívání říkají opičky malým opičkám, že musí opustit hry, sny a fantazie, aby se připravily na drsný svět a dospělý život. Ve mně v tu chvíli začal sílit nejasný pocit, že někam patřím. Ale rozhodně ne na modrou planetu. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že někde existuje svět, kde nemusím zadupávat své myšlenky na krásu, štěstí a soucit. Představovala jsem si svět plný pochopení a ohleduplnosti, kde je samozřejmé chránit život a přírodu, ne ji dobývat, svět, kde má bolest je bolestí všech a štěstí všech je i mé. Tehdy jsem už začínala chápat, že opičky láká destrukce a věčný boj. Snad aby se cítily naživu. Boje o půdu, o moc, o peníze, o myšlenku, o barvu kůže, o vymyšlené postavy, kterým říkaly bůh. Každý chtěl mít něco víc než druhý, i když věděli, že je to všechno jen pozlátko, záviděli si úplně všechno, byli ochotní vzdát se svobody nebo dokonce života, jen aby někdo jiný nemohl být šťastnější.

Úryvek: Máme projekt o druhé světové válce. Pořád nechápu, jak někdo může označit skupinu lidí za nepřítele a vyhlásit mu válku a vyhlazení. Ještě míň chápu, kam ostatní dali mozek, ten člověk přinesl jen myšlenku, ale ostatní ji přijali a začali nenávidět a zabíjet své sousedy, přátele nebo dokonce partnery. Jen tak. Ptala jsem se, proč to tak je. Nikdo mi na to neumí odpovědět. Včera jsem se ptala učitelky, proč by někdo schválně ubližoval druhému, a ona řekla, že tak funguje svět. NECHCI BÝT SOUČÁSTÍ SVĚTA, KTERÝ TAK „FUNGUJE“!!!

3. Dospělost (rok 22)

Když mi bylo kolem dvaadvaceti, ten „drsný svět“ dospělých mě zaplavil jako tsunami. Opičky si vytvořily velice zrůdný samoudržovací systém, kde musí prodávat svůj čas, aby mohly zbytek času vůbec žít. Za svůj čas dostávají výplatu a za výplatu získávají jídlo, vodu, bydlení, zážitky. Vždy dostanou jen tak moc, aby jim skoro nic nezbylo, protože by nebylo žádoucí, aby se kdokoli z toho systému dostal pryč, tímhle způsobem se uvězňují na celý život a jako slíbenou odměnu mají vidinu roků, kdy už jsou jejich těla slabá a nemocná, pak mohou v dožít a nechat si svůj čas. S odstupem to všechno působí komicky – každá svoboda je něčím zpoplatněna. Chcete přírodu? Ta je bohužel drahá. Chcete klid? To je luxus, musíš pořádně makat. Chcete změnit svět? To nejde, radši si ušetřete na dovolenou u moře.

Úryvek: Každý mi říká, že bych se měla soustředit na kariéru a zabezpečit se na budoucnost. Ale když si představím tu „budoucnost“, vidím jen další peníze, které budu muset utrácet za věci, které mě drží v tom samém kole. Kdybych mohla, utekla bych do hor, kde není signál a kde nikdo nevlastní ani trávu pod nohama. Každý den vstávám a chodím do práce, jen abych se najedla, jen abych bydlela, po práci nemám energii na víc než na koukání na televizi. Za kterou musím taky platit. Myslím, že tenhle svět je obyčejné vězení. Provedla jsem něco strašného, možná jsem vyhladila nějaký celý národ. A za to mě dali sem, vymazali mi paměť a nechají mě tady trpět. Aspoň že to snad jednou skončí. Někdy si říkám, jestli bych tomu konci nemohla pomoct. Ale bojím se. Bojím se, že to budou brát jako útěk a celé to jen začne znova.

4. Vztahy (rok 35)

Opičky milují sex, milují porno a některé si najdou partnera, se kterým naváží zvláštní pouto. Ale většina jejich myšlenek patří právě sexu. Chápu to, je to příjemné, ale, přestože sex řídí jejich životy, je to zároveň takové zvláštní tabu a má to spoustu absurdních pravidel. Opičky totiž mají dva typy vzezření a částečně jinou funkci, říkají tomu „pohlaví“. Prakticky jde o to, že jejich těla vypadají trochu jinak a navenek se snaží silně odlišit. V tom shledávám určitý paradox, zároveň se považují za dva různé světy, někdy dokonce tvrdí, že každé pohlaví je z jiné planety, přitom vůbec nevidí, jak moc jsou všechny ty opičky stejné. Přesto podle toho malého rozdílu nutí jiné opičky chovat se „v souladu s přírodou“. Ano, čtete správně, přírodu vydrancovaly, mají pocit, že ji ovládají, odmítají ji zachránit, protože se to nevyplatí, ale přírodu si vezmou jako štít, když se jim to hodí, aby obhájily něco absurdního. Jedno pohlaví se označuje jako ženy a druhé jako muži. A některé opičky prostě přitahují úplně stejné opičky, bohužel tohle je obrovský problém pro spoustu těch, co právě mají pocit, že to odporuje přírodě. Někde to vyřeší posměchem, jinde už násilím a dokonce mají i podsystémy, kde je bez mrknutí oka zabíjejí. Nejhorší to mají opičky, které jsou jiné pohlaví, než na začátku vypadají. Bohužel kritický a plošný nedostatek empatie z nich všech dělá nepřátele opiček a opičky potřebují ještě dospět, aby vše pochopily, aby pocítily i jiné pocity než své. Já dostala ženské tělo a nechápala jsem, proč se mě pořád někdo ptá jen na muže, když se mi líbily i ženy a spala jsem i s nimi. S někým se dalo navázat velice hluboké pouto, ale vypadá to skutečně jen do chvíle, než vás ta opička zradí a opustí.

Úryvek: Dnešek nikdy nezapomenu. Dnes jsem definitivně ztratila lásku a dnes se rozpadla má rodina. Děti pláčou, že už nebudeme spolu a já nevím, jak jim to mám vysvětlit. Asi bych měla říct „Takhle to na tomhle světě funguje…“ Myslela jsem, že to nějak udržíme, ale s ní se prý cítí líp. A já bych jim asi mohla v dohledné době představit Markétu. A už se těším, jak mě budou všichni grilovat…

5. Božská technologie (rok 45)

Děti už měly vlastní život, já měla stále svou partnerku Markétu a začal nám život, kdy už jsme přece jen měly nějaké peníze, vlastní bydlení a hodně času. Technologie uměly opičky vyvíjet rychle, ovšem vše se zvrtlo, opičky si vybraly za vládce opičky, co považovaly přírodu za mýtus a počasí se zbláznilo, jeden týden bylo úmorné horko a druhý týden přišly záplavy a hurikány. Technologie primárně nepomáhaly opičkám, sloužily jako příprava na války. Ty přišly velice brzy. Technologie proti technologii, opičky proti opičkám, náboženství proti náboženství. Náboženství, která mluvila o míru a toleranci, a nás dvě skupina fanatiků málem upálila na ulici, pak přišly dokonce zákony, že nesmíme spolu třeba chodit za ruce, jinak nám hrozila smrt. Války byly kruté a totální, všude chybělo jídlo a voda. Zemřela asi miliarda opiček, příroda v poslední křeči přikryla většinu pevniny ledem a ruch na té planetě skoro ustal. Pak najednou opičky pochopily, že něco udělaly špatně a na chvíli byl svět plný spolupráce a soucitu. Opravdu jen na chvíli…

Úryvek:  Stály jsme s Markétou na prázdném náměstí, kde se dřív hemžily stovky lidí. Uvědomila jsem si, jak snadno se ty naše slavné technologie zvrhly v neovladatelné monstrum. Místo toho, aby přinášely radost nebo naději, staly se pouze další zbraní – nesmírně účinnou, nesmírně bezcitnou, nástrojem smrti. Jenže ani války, ani zákony nezastavily naši lásku. Jen jsme musely být tišší, opatrnější. Mysleli si, že nás vymažou z existence, z paměti světa. Držely jsme se dál od ulic plných propagandistických a náboženských plakátů a zbořených domů, kde sídlí jen strach a hněv. Když jsme přece jen riskly vášnivý polibek v parku pod rozbitou lampou, všechno kolem bylo na chvíli bezvýznamné. A svět přestal být hrozbou, existence přestala být absurditou. Na okamžik jsme věřily, že i uprostřed toho všeho šílenství je možné najít útočiště, že soucit a láska, můžou přežít v tichu. I v obyčejném doteku dlaní.

6. Konec (rok 85)

Po všem, co jsem zde prožila, jsem cítila určitou pachuť. Kolikrát jsem chtěla vzdorovat, ale brzy jsem pochopila, že svět se měnit nechce, opičky nemají tu vůli. Ano, jednotlivci jsou krásní a laskaví. Někteří se mi vepsali navždy do duše. Ale celek je nehybný. Jejich touha vlastnit a kontrolovat, jejich věčná potřeba dokazovat svou převahu, se nezmenšila. Po té spoustě let mi bylo jasné, že pokud někdy k takové změně dojde, nebude to kvůli pokroku, ale kvůli vyčerpání všeho, co je možné vlastnit a zničit. Konec jsem netrpělivě vyčkávala, přestože existovala šance, že ten konec je definitivní, ale raději bych neexistovala, než se vrátila na modrou planetu.

Úryvek: Dívám se na fotku svých dětí a vnoučat. Možná už nikdy nepoznají ten svět, který jsem si kdysi vysnila. Jejich život bude ve stínu toho, co zanechaly generace před nimi. Doufám, že jednoho dne pocítí, jaké to je dýchat čerstvý vzduch a vidět oblohu, kterou neskrývá jedovatá mlha. Možná budou mít to štěstí, že na chvíli spatří krásu, kterou lidé obětovali kvůli věcem, co vlastně vůbec nepotřebovali. Mrzí mě, že jsem pro ně nemohla udělat víc. Ale už cítím, že brzy přijde klid.

Hodnocení:

Doporučila bych tento voucher především těm, kteří ocení ironii, absurditu a chuť hledat smysl ve věcech, které jej popírají. Připravte se na naprostou ztrátu vzpomínek na vaši pravou podstatu, uvidíte vše jinak než ostatní, kteří vás budou přesvědčovat, že oni jsou ti normální.

Dávám Zemi dvě hvězdičky z deseti. Dodnes nechápu, proč se opičky rozhodly přidat si do životní výzbroje chamtivost, nenávist a zkázu, zatímco odkládají lásku, laskavost a jednoduchou radost stranou. Byla to jízda, která vás změní. Ale pokud hledáte pravou moudrost, hledejte jinde. Vlastníkům zoo bych v každém případě doporučila celkovou sterilizaci planety a můžete příště zkusit nechat vládnout kočky. Zdá se to kruté? Vždyť "t
akhle to u nich chodí."