Jedna prý odvážná básnířka

 Jasná letní noc a z plného nebe padá hvězda z nenadání, nezhasíná, letí za Tebou a za mnou, aby nám mohla splnit přání. Cokoli budeš chtít, to se Ti splní.   Já si moc přeju, cos slíbila mi v letošním roku, že s Tebou strávím život a zestárnu po Tvém boku. Moc si přeju, aby bylo jednou co vyprávět o všem, co jsme zažily a viděly celý svět. Moc si přeju, abys mě pořád měla ráda, až budeš ještě mladá a já už budu bába.   Moc Tě miluju, snesla bych Ti modré z nebe a jak Mariah Carey přeju si jen Tebe.

Příběh vám povídám o štěstí v neštěstí, podomní prodejce domů se mi vkrádá. Nejdřív mě pobaví svou zvláštní pověstí, já chci mu odseknout, ukázat mu záda.   „Paní, jste chytrá a fakt byste litovala, vězte, že můj produkt vy byste milovala. Pusťte mě na chvilku, jen na malý pokec, prodávám jediné, kouzelný hrnec.“   Nezlob se, šašku, nesnáším pohádky, vypadni ze dveří, ať už jsi pryč. Tu naivní myšlenka mou hlavou zmítá, mohla bych bez práce mít jídlo na svátky. „No tak si posluž a ukaž svůj kýč, jen, prosím nezdržuj, ať už to lítá.“   „Stačí jen vyslovit řadu slov kouzelných, za to mi v obálce dejte pět Palackých.“ Bankovky zašustí, cítím se jako blbec, koupila jsem k Vánocům ten nejdražší hrnec.   Usmál se, uklonil a pak se pakoval, po čase nedlouhém rozum můj litoval. „Hrnečku, vař!“ zle leze z úst, myslím, že k večeři zkusím dnes půst.   V tu ránu výraz můj poněkud ztuhl, když se...

Dívám se na svou loutku tam dole, dívám se a přeji si, abych si ji nikdy nevybrala. Slibovali mi nezapomenutelný zážitek, že zažiju svět úplně jiný, než jsem byla dosud zvyklá. Tak se tu koukám na tu "nádheru", dívám se dolů a vidím tu loutku, kterou mi pojmenovali Hanka, jak se pohupuje na posteli a ve tváři má úplně prázdný výraz a svěšená pootevřená ústa, ze kterých v levém koutku vytéká slina, její tělo je napůl odhalené v nemocničním andělíčku. Nemůžu se od ní oddělit, jsem s ní svázaná a, dokud bude dýchat, budeme se vzájemně vláčet spojené neviditelným nezničitelným lanem. Bývaly časy, kdy jsem s ní žila v jednotě. Tak to obvykle chodí. Přilepíme se na jejich zárodky, dokud ještě nejsou samostatným organismem, necháme za sebou dočasně všechny své vzpomínky a prožijeme autentický příchod na hmotný svět, autenticky poznáváme ostatní, své okolí, svou aktuální dobu na této modré planetě. A tohle jsem přesně chtěla. Jenže to prostředí se ukázalo být tak extrémně nehostinným...