Loutky

Dívám se na svou loutku tam dole, dívám se a přeji si, abych si ji nikdy nevybrala. Slibovali mi nezapomenutelný zážitek, že zažiju svět úplně jiný, než jsem byla dosud zvyklá.

Tak se tu koukám na tu "nádheru", dívám se dolů a vidím tu loutku, kterou mi pojmenovali Hanka, jak se pohupuje na posteli a ve tváři má úplně prázdný výraz a svěšená pootevřená ústa, ze kterých v levém koutku vytéká slina, její tělo je napůl odhalené v nemocničním andělíčku. Nemůžu se od ní oddělit, jsem s ní svázaná a, dokud bude dýchat, budeme se vzájemně vláčet spojené neviditelným nezničitelným lanem.

Bývaly časy, kdy jsem s ní žila v jednotě. Tak to obvykle chodí. Přilepíme se na jejich zárodky, dokud ještě nejsou samostatným organismem, necháme za sebou dočasně všechny své vzpomínky a prožijeme autentický příchod na hmotný svět, autenticky poznáváme ostatní, své okolí, svou aktuální dobu na této modré planetě. A tohle jsem přesně chtěla. Jenže to prostředí se ukázalo být tak extrémně nehostinným a plným utrpení, že jsem nedokázala pokračovat v našem spojení. Představte si, že oni mají technologii na to, aby všichni měli všechno, všechno jim dává planeta, všechnu práci můžou dělat stroje a oni by se všichni mohli věnovat rozvíjení znalostí a užívat si ten zážitek v hmotném světě a místo toho jich napostá většina otročí, vyměňují svůj čas za peníze a ty peníze pak mění za jídlo, za bydlení, za spánek, tohle dělají pořád dokola, dokud si nezničí těla a někteří, co toho vydrží o trochu víc si smějí odpočinout ve chvíli, kdy se životnost jejich těl bliží ke konci. 

Náš společný čas nebyl moc příjemný od samotného začátku. Když se to tělo chystalo narodit, ještě v břiše své matky se začalo podivně točit, až se udusilo pupeční šňůrou, ještě před tím narozením jsem se od ní poprvé oddělila a dívala se zeshora, jak se několik doktorů snažilo to tělo oživit. Udělala jsem tehdy obrovskou hloupost, stačil okamžik a mohla jsem jít domů. Jenže jsem to chtěla zažít. Kromě toho mi bylo líto toho tvorečka a bylo mi líto plačící matky. Takhle hloupá jsem tehdy byla. Myslela jsem, že v nich i v tom světě je něco víc, něco hlubšího a něco krásného. Proto jsem využila našeho zatím nepřerušeného spojení a snažila jsem se vlézt zpátky do toho těla a snažila jsem se dát veškerou silou, kterou jsem měla, její srdce do pohybu. A povedlo se, spojila jsem se s ní zase naplno. Ona si tohle nemůže pamatovat, jejich tělo se vyvíjí a do přibližně tří let si nejsou schopní skoro nic pamatovat. Jenže já to vím úplně všechno. Její matka si jí vůbec nevážila. Místo, aby byla vděčná, že se jí spnil sen, že jsem nakonec zasáhla a zachránila její dítě, že nakonec mohla mít aspoň ji, protože její tělo se už příliš pokazilo na to, aby mohla mít ještě nějaké další děti, začala své dceři opakovaně ubližovat, říkala jí dost ošklivé věci a myslela si, že to nevnímá, sice si to nepamatuje, ale vnímala to a zůstalo to v ní. Zůstalo v ní i to časté bití. Přitom mám pocit, že tohle tělo mělo obrovský potenciál, měla obrovskou kapacitu pro představivost a byla hodně inteligentní. Ale měla zábrany, extrémně nízkou důvěru v sebe a s tím jsem ani já nic nesvedla, snažila jsem se, ale úplně ve všem ty loutky neposlouchají. Později přišla chvíle, kde ji měli naučit být jako ostatní, měli ji naučit zvyknout si trávit svůj čas pravidelně někde mezi lidmi, aby byla připravená na život v otroctví božstva, kterému říkají "peníze". Byli v tom všichni společně, ale ti ostatní stejně vnímali, že je nějakým způsobem jiná a že oni jsou lepší. Nebyla slabší, ale oni si to mysleli a myslela si to i ona. Byla obrovská škoda, že nevyužila své schopnosti, přitom bych jí bývala pomohla a nikdo by nás neporazil. Ale nechala se utlouct slovy, ponížením, osaháváním. Tak moc se bála lidí, že často vyšla v zimě na balkon úplně nahá, aby chytla chřipku a mohla zůstat v bezpečí svého pokoje.

O pár let později poprvé ochutnala alkohol. Ten se ukázal být skvělým prostředkem pro přežití. Nečekala bych to, ale vždycky, když se opila, byla jsem schopná s ní přímo mluvit, úplně zmizela ta hranice mezi námi a dokázala jsem ji konečně někam posunout. Začala se konečně obklopovat ostatními. Ale neposlouchala mě. Snažila jsem se jí vysvětlit, že sice jí všicni říkají, že si musí najít muže, ale přitom jí se celou dobu líbily ženy. Ale udupala to v sobě, udupala mě, přestala pít a všechny moje připomínky se rozhodla ignorovat. Přecejen začala cítit něco relativně hlubokého k jednomu muži, zdál se být hodný, staral se o ni, ona se starala o něho a docela brzy začala nosit další loutku v sobě. A pak ještě jednu. Vzala jsem ji na milost a ona mě, začaly jsme si zase povídat a zdálo se, že to sice není žádné velké dobrodružství, ale přecejen to dáme až do cíle. 

Dalších deset let se vše pozvolna měnilo, Roman ji začal ignorovat, ona se jen starala o děti, zvládala k tomu pracovat a zajistit celou domácnost. A mně už začalo být jasné, že pouto, které s Romanem měla, už má Roman s někým jiným. A zase mě přestala poslouchat, zase se uzavřela do sebe. Předstírala, že je všechno v pořádku. A jednoho dne jí prostě oznámil, že má vypadnout z jeho domu, protože si chce nastěhovat jinou loutku. Protože začala hodně křičet, dostala nakonec ještě několik ran. Došla ale k tomu, co jsem jí říkala dávno. Už nějakou dobu si psala s kamarádkou a ta jí poskytla zázemí a nakonec se do sebe velice brzy zamilovaly. Ona se za to přestala stydět a oznámila to celému světu. Jenže se od ní velice brzy úplně všichni odvrátili, přestože byla věrná a byla by věrná až do smrti, stejně všichni automaticky hodili všechnu vinu na ni, dokonce i děti začaly být přesvědčené, že to ona rozbila rodinu.

Roman se ale brzy rozešel, začal se jí omlouvat, chtěl ji zpátky a přes mé veškeré snahy, aby to neudělala, to udělala, vrátila se a opustila Petru. Vydržela to jen půl roku, její srdce se rozpadlo na milion částí, protože patřilo Petře, ale ta nad Hankou zlomila hůl a odstěhovala se daleko pryč. Po půl roce a po několika různých fyzických napadeních si našla vlastní byt, snažila se věnovat dětem, do toho potkala novou přítelkyni. Ale nic nebylo jako dřív, Roman se dokonce postaral, aby ztratila práci a bez práce, ve které jich většina otročí, nejde vlastně přežít. Její nová přítelkyně ji občas zfackovala, protože Hanka už to taky dost přeháněla.

A tohle jsem už nemohla snášet. Došlo mi, že to tělo musí přestat žít. Jinak se nedá z téhle zvrácené zkušenosti dostat, neexistuje žádné tlačítko Escape. Tyhle loutky ale často jen tak neukončí svoji existenci. Musela jsem pořádně zapracovat, abych ji dostala, kam jsem potřebovala. Neposlouchala už totiž moje rozumné rady, začala jsem jí tedy podsouvat myšlenky na konec, ukazovala jsem jí obrazy z mého světa a namluvila jí, že tohle nás čeká po smrti. Bohužel to čeká jen mě. Pomalu jsem rozkládala její mysl na prach, až nakonec zůstala zlomená. V tu chvíli už ji stačilo jen popostrčit k poslední věci. Vzala nůž a já ji ujistila, že pak už jí bude moc dobře. Pomalu a jistě prořízla první zápěstí a zkrvavenou rukou pak projela to druhé. Trochu to pálilo, ale nebylo cesty zpět. Ona začala trochu vyšilovat a chtěla si volat pomoc. Ale naštěstí už se v tu dobu hroutila do bezvědomí, protože krve v jejím těle už nebylo dost. Cítila jsem, jak naše spojení slábne a já konečně začala stoupat nahoru pryč z toho ohavného světa. Zeshora jsem pozorovala, jak se kolem ní zvětšuje červená skvrna a čekala jsem na chvíli, kdy se úplně oddělíme.

A tady se krásně ukázala zvrácenost toho jejich světa. Otevřely se dveře a její bývalka, kterou tak krásně odehnala neustálými výkyvy nálad a paranoidními vypady proti ní a která ji na oplátku mlátila, se objevila u dveří bytu, zvonila, klepala, mlátila do dveří. A měla "divný pocit". Takže vytáhla z kabelky klíče, které do té doby nevrátila a vřítila se dovnitř. Stihla mou loutku zachránit. 

Dívala jsem se, jak ji zase oživují, zachraňují, začala jsem se jí zase přibližovat. Ale nespojila jsem se s ní. Už to prostě nešlo. Ptali se jí, proč to udělala, ona řekla, že už nechce a nemůže žít a že to udělá znovu.

A tak se teď pohupuje na té posteli, dívám se na ni a vidím, že se k nám po chodbě blíží sestra. Hanka zpozorní, slyší mě, ví, že to přijde. "Haničko, nesu ti tvoje léky." Hanka se pokusí odpovědět: "Ne, ne, pryč..." Sestra se ušklíbne a odpoví: "Haničko, ty už se odsud nedostaneš, snad nohama napřed..." V noci se nás pokusím obě zachránit, zkusím zastavit její srdce tak, jako jsem ho kdysi pomohla nastartovat...