Jedna prý odvážná básnířka

Dohnalo nás to. Často jsi mluvil o dnech, které přijdou. A teď je prožíváme a Tobě už o nich nemůžeme vyprávět. Rád jsi mi vyprávěl o svém mládí, o dnech, kdy Tě kamarádi lákali do hospody a Ty ses vymluvil a šel si koupit do cukrárny celý dort a sám jsi ho snědl. Protože Tys dělal vždycky věci po svém, a proto sis vždycky zasloužil úctu a obdiv. Kdo neměl rád Tebe, nemohl být dobrý člověk. Víš, milovala jsem T vé příběhy, které jsi mi vyprávěl u lahve něčeho dobrého. Ty ses těšil na mě, protože jsem byla jediná ochotná s  T ebou tu lahev vypít a já se těšila na T ebe, protože jsem měla ráda T vé vzpomínky, měla jsem ráda T ebe. A pořád mám. Říkal jsi mi své příběhy, některé jsem slyšela stokrát a znala je nazpaměť. A dnes bych je chtěla slyšet po stoprvé. Ale nejde to. Tys tušil, že mi je vyprávíš naposled, i kdybys mi to řekl, nevěřila bych Ti. Ráda bych Ti řekla, že jsem dopila tu poslední lahev, která byla pro Tebe a že jsi volný. Ano jsi, ano je dopitá, jen já se při každém „sb

Příběh napsaný už v roce 2012. Vběhla jsem do přeplněného divadla a přímo z jeviště shodila herce, který právě prožíval svůj monolog k lebce. „Kachny! Přijdou si pro nás! Kachny! Musíme jim v tom zabránit!“ Všichni diváci okamžitě ožili, snad si mysleli, že jsem přišla okořenit dílo renesančního umělce, a hlasitý smích se nesl celým sálem. „Myslím to vážně! Tohle není vtip!“ V tom už se po mně sápal podrážděný herec a lebkou mě začal mlátit rovnou do hlavy. Bolest byla celkem únosná vzhledem k rozčilení, ale to se i tak stupňovalo a s ohledem na mé poslání spasit lidstvo jsem toho snaživce jedním chvatem překvapila, přes jeho hlavu přetáhla jeho hábit a znovu ho shodila dolů z pódia. Divácký smích částečně opadal a částečně se stupňoval. Tak jako tak jim začínalo docházet, že kamarádi ze zákulisí nebudeme. „Prosím, všichni mě teď poslouchejte! Kach…“ ... Au, moje hlava! Kde jsem? Tvrdá postel. Záchod hned vedle. Mříže. To ne! Proč mě nevyslechnou? Jsem v cele. Chci všechny zachránit a