Psí hlavy

Příběh napsaný už v roce 2012.

Vběhla jsem do přeplněného divadla a přímo z jeviště shodila herce, který právě prožíval svůj monolog k lebce. „Kachny! Přijdou si pro nás! Kachny! Musíme jim v tom zabránit!“ Všichni diváci okamžitě ožili, snad si mysleli, že jsem přišla okořenit dílo renesančního umělce, a hlasitý smích se nesl celým sálem. „Myslím to vážně! Tohle není vtip!“ V tom už se po mně sápal podrážděný herec a lebkou mě začal mlátit rovnou do hlavy. Bolest byla celkem únosná vzhledem k rozčilení, ale to se i tak stupňovalo a s ohledem na mé poslání spasit lidstvo jsem toho snaživce jedním chvatem překvapila, přes jeho hlavu přetáhla jeho hábit a znovu ho shodila dolů z pódia. Divácký smích částečně opadal a částečně se stupňoval. Tak jako tak jim začínalo docházet, že kamarádi ze zákulisí nebudeme. „Prosím, všichni mě teď poslouchejte! Kach…“

...

Au, moje hlava! Kde jsem? Tvrdá postel. Záchod hned vedle. Mříže. To ne! Proč mě nevyslechnou? Jsem v cele. Chci všechny zachránit a dopadnu přesně jako vždycky hrdinové v těch filmech. Varují lidstvo před apokalypsou a oni je zavřou. A pak je prosí o pomoc, když už se půlka všech usmažila v plamenech. Na tohle čekat nemůžu. Au, ta hlava, kdo mě to praštil a čím? No, nemůžu čekat, až přijdou sami. Jak uteču? Bože, co to je za tím oknem?! Snad ne další kachna. Psí hlava! Ale sem nemůžou, přes ty mříže neprojdou, vědí ale, kde jsem. „Pomoc!“ zvolala jsem do nočního klidu. Pomoc se nekoná. Zvolání opakuji ještě dvakrát a pokaždé důrazněji. „Zavři hubu, srábotko!“ ozve se z nedaleké cely. Podívám se do okna a tentokrát mě už mrazí v zádech. Ze tmy září už tři psí hlavy! Vrhám se na mříže a snažím se s nimi lomcovat. „Pomoc, kachny přišly, jsou tady, není úniku, pomóc!“ V tom se na chodbě rozsvítí světlo a za zatím zavřenými dveřmi v chodbě slyším velmi hrubý hlas v kombinaci s velmi hrubými nadávkami. Už míří přímo k mojí cele. „Tys asi dostala málo od toho vzteklýho režiséra, ty bys asi potřebovala přídavek, ty magorko!“ domlouvá mi obuchem obdařená rozespalá bachařka, šířka jejíž ramen se zdá větší než její výška. Se zoufalstvím se na ni dívám a snažím se jí vysvětlit své poslání: „Prosím, musíte mi věřit. Celé lidstvo je v ohrožení a za vším jsou kachny. Vím, že se to zdá neuvěřitelné, ale ony jsou vetřelci, kteří chtějí převzít vládu a nenechají nikoho přežít, nikoho, kdo jim nebude pokorně sloužit. Svět, jak ho známe, nebude existovat a vy mě musíte pustit ven, dá se tomu zabránit, ale ne odsud.“ „No jasně, všechno chápu, v tom případě utíkej hned ven.“ Valí se nyní milým hlasem z úst bachařky. Bere klíč a podává mi ho nataženou rukou skrz mříž. „Děkuju, ani jsem nečekala takové pochopení.“ Odemykám a radostně se řítím ven. Prásk, první rána do břicha, napodruhé míří obuch na hlavu, třetí... „Tak ty dě*ko zfetovaná, já tady nejsem pro srandu ani tobě ani nikomu jinýmu. Nech si zdát o těch svejch kachnách!“ s těmito slovy mě bachařka zatáhne zpátky do cely, zamyká a odchází.

Ležím na zemi a zdá se mi, že na ní asi umřu, tolik bolesti jen pro pravdu, ale nejspíš to nebyla poslední bolest, která mě v životě potkala. Alespoň, že je noc, netoužím už dnes spatřit víc než tmu. Přes zhmožděnou hlavu dokážu obstojně použít svůj mozek a přehrávat si potichu svoje myšlenky. Vzpomínám, kdy poprvé mi došlo, že kachny chtějí ovládnout svět a že jsou nebezpečné.

…

Je to už deset let, co jsem odhalila to spiknutí. Bylo mi tehdy patnáct a místo aby mě, stejně jako ostatní holky v mém věku, zajímalo jen to, jak se nechat sbalit klukem, jsem se toulala přírodou, v lese, na loukách a tiše pozorovala, co se kolem děje. Vše jsem si zaznamenávala jako věčnou vzpomínku ve fotografiích. Kousek od našeho domu se rozprostíral velký kus lesa, udržovaný ve stylu lesního parku, který obklopoval nevelký rybníček. Každý den jsem šetřila každý kousek pečiva, který se nesnědl, abych mohla nakrmit kachny, snad stovky kachen, které už dávno náš rybníček osídlily. Všechny kachny měly společný rys – celý žlutý zobák. Protože mě už snad za ta léta znaly, pravidelně vylezly z vody za mnou na břeh, a dokonce se nechaly krmit přímo z ruky. Občas ke břehu zavítaly i dvě nádherné labutě.

Jak uplynul rok a začali jsme psát už 2003, začaly se v obvyklou dobu objevovat potomci těchto mnoha kachen. Když se proháněly po vodě podél břehu, všimla jsem si něčeho, co jsem dosud nikdy neviděla. Káčata měla místo celého žlutého zobáku zobák černý a na špičce jakýsi žlutý ornament. Při pohledu zepředu jejich zobák vypadal jako psí hlava. Labutě, ač o den dříve viděné, se z rybníka ztratily. Nové kačenky rostly a sílily, až jednoho dne splynuly s dospělými, kromě svých psích hlav na zobáku, které jim zůstávaly. K mému zděšení se během pár měsíců vytratily i všechny zbylé kachny se žlutým zobákem.

Několik přátel jsem se pokusila přesvědčit o svém objevu, ale byla jsem spíše za blázna. I ostatní kachny na celém světě už měly psí hlavu. Pomocí internetu jsem se pokusila lidstvo varovat a upozornit na podivnost u všech kachen. Jejich důslednost nabyla takových rozměrů, že mizely veškeré staré knihy s jejich vyobrazením. Internet kachny celý pročistily, nezbyl jediný původní obrázek se žlutým zobákem. Co víc, den po svém prohlášení jsem v posteli našla psí hlavu. Ti opeření vrazi uklovali mému plyšovému Maxovi hlavu! Všechny fotky, které jsem léta dělala, zmizely. Rozhodla jsem se pro větší diskrétnost, přestala publikovat a s nikým jsem o tom veřejně nemluvila. Zlikvidovala jsem štěnici ve WC kachně a v kuchyňském odpadu, konkrétně v neméně zákeřném husím krku, a přestrojena za drsňačku s kapucí jsem se vydala opět k rybníku.

Došla jsem až k potoku a přímo u jeho vtoku do rybníka jsem skočila do vody a pod hladinou se plavila co nejvíce ke středu, kde ležel ostrůvek s hojnou koncentrací nepečených kachen. K hlavě jsem měla připevněnou maketu kachny, skrz kterou vedl i můj šnorchl, takže šlo o dokonalou kamufláž. Má maketa se evidentně povedla a přesně podle kačeřího vkusu, jelikož náruživý kačer nás cestou dvakrát zneužil. Už nikdy nezavolal. Přímo pod ostrovem jsem uviděla vstup do podzemní základny Psích hlav. Ocelové nástavce na zobácích, na křídlech nabroušená ostří a na nohách připevněné ostré kovové drápy. Klov, klov, hejno nepečenců mě velice rychle přimělo opustit zakázaný prostor. Můj kačer se alespoň vydal na obranu mě a mé makety a já nakonec dokázala uniknout.

Nikdo mi nechtěl takový objev uvěřit, ale dál dokola a dokola jsem zkoušela oslovit kohokoli, kdo má vliv nebo alespoň má možnost oslovit co nejvíce lidí. Asi po měsíci snažení mi na můj email s přiloženým videem, kde varuji před nebezpečnými kachními vetřelci, odpověděla žena jménem Aloe. Měla blog o různých nadpřirozených věcech a konspiračních teoriích. Zrovna její odpověď jsem nepovažovala za výhru, ale vzhledem k omezenému výběru jsem vytlačila slzu vděčnosti a po další krátké konverzaci jsem Aloe navštívila. Předložila jsem jí veškeré důkazy, které jsem dokázala shromáždit, a ona se s vervou pustila do doposud jen mého boje. Jelikož měl její blog velkou sledovanost, do týdne se v naší malé zemičce začal formovat „Světový kachní odpor“.

Tehdy jsem bohužel netušila, jak moc se ti psohlavci stihli infiltrovat do základních hodnot naší společnosti. Lidé začínali záhadně mizet, infiltrace se promítla i do složek státu, protože mnoho odpůrců kachen bylo zadrženo policií. Někteří u sebe údajně přechovávali drogy a zbraně. Mnoho dalších bylo posláno do psychiatrických ústavů, další byli propuštěni z práce a byly jim vypovídány nájemní smlouvy. Odpůrci kachen byli roztrháni na kusy a Aloe byla dohnána ke smazání blogu a odešla do ústraní, aby dožila svůj život v hanbě a zatracení. Velmi brzy byly kachny zařazeny na seznam kriticky ohrožených druhů a vše utichlo. Stáhla jsem se do pozadí, a protože veřejně celou kauzu rozpoutala Aloe a se mnou si celou věc nikdo nespojoval, kachny mě nechaly být a já pro jistotu celou věc odsoudila statusem na Facebooku: „Je odporné, když se nějaká bláznivá bylinkářka rozhodne vyhladit tak nádherný druh, jako jsou kachny.“ 

Naoko jsem se stala psohlavcem, ale mé srdce znalo pravdu a myšlenky se mi točily hlavně kolem pečených kachen a kachních stehýnek s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Ukázalo se však, že být zadobře s těmito vetřelci má i své výhody. Jeden muž se pokusil vloupat do mého domu a byl nalezen na ulici s oklovanými prsty. Vedle branky u mého domu se objevily plastové sochy kachen v životní velikosti, jaké si začali u svých domů vystavovat údajní ochránci přírody, protože kachny se staly symbolem ochrany nejvíce ohrožených druhů. Dostala jsem nápad. Chtěla jsem z této sošky vytvořit robotickou kachnu-špeha a za pomoci videí na YouTube se mi to hravě podařilo za osm let. Její oči jsem opatřila kamerkami. Plán byl usnován.

Ještě ten den jsem se vydala k rybníku, položila svou kačenku na hladinu a utíkala zpátky domů k počítači. Pak byla akce už jednoduchá, protože se vše odehrávalo úplně stejně jako v běžných počítačových hrách, kterých jsem měla nahranou spoustu motohodin. Kačenka se doplavila až k obávanému ostrůvku nad základnou vetřelců, pak následoval ponor pod hladinu. Zjistit směr nebylo nijak těžké, stovky kachen proudily dovnitř a ven. Kačenka se zařadila do karavany a po chvíli se ocitla uvnitř. Komplex byl obrovský a musel se táhnout tak pod polovinou města. K mému zděšení zde bylo mnoho dalších vchodů a východů, nad nimiž byly nápisy v ruštině. Vetřelci plynně ovládali ruštinu a jistě by ji později zavedli jako univerzální jazyk, to se nesmělo stát.

Naštěstí jsem si vybavila většinu znaků azbuky a byla schopná zhruba odhadnout význam jejich popisků. Místnost s nápisem „Obučenie“ mě zaujala na první pohled, ačkoli jsem vůbec netušila, co ten nápis znamená. Ano, byla to učebna pro zabijáky. Obrazy zvířat, obrazy lidí a jejich figuríny opatřené křížky na očích, na krku a genitáliích. To na mě bylo moc a tohle jsem nehledala, každopádně jsem si na nákupní seznam připsala nákrčník, sluneční brýle a ocelové kalhotky. „Direktorat“, další směrovka, která mě měla dovést přímo ke kachnímu ústředí. Kupodivu tam nikdo nehlídal, takže kačenka prostě vplula dovnitř. Byl to kupodivu jen obrovský sklad s platy vajec, úplně stejných jako můžeme běžně koupit v supermarketu. Na těch platech byly nápisy v různých jazycích a v pravém dolním rohu bylo malinké logo s obrázkem psí hlavy. „Odkud asi tak pocházejí a co s nimi zamýšlejí?“ pomyslela jsem si. Uslyšela jsem otravné kvákání, do místnosti vplulo pět kačerů a na mém monitoru zavládla tma.

Sbalila jsem si batoh a odešla ze svého domu. Nejdřív jsem chtěla vyhledat Aloe a požádat ji, aby se mnou začala zase pracovat, ale nebyla k sehnání. Nevěděla jsem, na koho se obrátit, protože bavit se s cizími lidmi o kachnách se stalo životně nebezpečným. Jenže já musela zjistit, co přesně kachny plánují. Cestovala jsem šest měsíců po Evropě, strach a úcta ke kachnám nabíraly po celém světě ohavné rozměry. V Londýně přestavěli slavný Tower Bridge na dvě kachny, které se dotýkaly zobáky, a nově nesl název „the Duck Bridge“. Jízda po něm se stala výzvou. Slavná Sfinga zůstala Sfingou, ovšem její hlava byla přetesána na kachní. Naštěstí jsem nic z toho na vlastní oči neviděla. Rozhodla jsem se raději vrátit domů a zoufalství mě dohnalo k riskantnímu plánu. Vběhla jsem do přeplněného divadla…

…

Bolest se stále rozprostírá po mém těle, ale možná jsem si na ni zvykla, možná se zmenšuje. Psí hlavy se ztratily z mého výhledu. Myšlenky v mé hlavě ale neutichají. Co teď? Přijdou si pro mě? Spíš někoho pověří. Já brzo umřu! Snad neexistuje peklo, měla bych se ho bát? Vždyť se snažím všem zachránit zadky. Co je to za smrad?

Otevírám oči a jsem rozhodně jinde než ve vězení. Ležím na hlíně a někdo nebo něco mě olizuje, dost drsně. Při bližším prozkoumání vidím zelený špičatý jazyk, co má zoubky jako pilka. „Kdo jsi? Proč mě olizuješ?“ Když se tak koukám znova, není to jazyk, ale list. Aloe? „Aloe!“ dívám se na postavu kráčející ke mně a opravdu je to Aloe. „Kde jsi byla? To tys mě zachránila?“

„Zachránila, sledujeme tě už dlouho. Nikdo to nesměl vědět, ale já nikdy nepřestala bojovat a moji lidé taky ne. My víme, jak se chovat, když nás napadnou vetřelci. Připravujeme se na to už patnáct let a někteří mnohem déle.“

„Čím jsi mě tam uspala?“

„Výpary z mandragory. Bylinky jsou můj obor. Tahle mandragora prošla malou genetickou úpravou, takže stačí vdechnout a usneš. Nejspíš budeš mít po probuzení halucinace, což by vysvětlovalo, proč se tak tulíš k té rostlince.“

„Hlavně, že se tady netulím ke kachně.“

„Dala bych vám chvilku o samotě, ale čas dochází. Víme, že jsi se pokusila dostat do kachní základny pod Teplicemi. Dostala ses tam?“

„Dostala.“

„Co jsi zjistila? Je to moc důležité!“

„Mají tam miliony vajec v platech.“

„Jistě, ty už se prodávají. Na světě se už nedají sehnat jiná vejce než ta jejich, každý je má doma. My jsme je zkoumali a na první pohled jde o úplně obyčejná vejce, ale mají v sobě pokročilou technologii. Po vyslání signálu na velmi přesné frekvenci proběhne okamžitý vývoj v malou kachnu. Ale taková kachnička není pro lidi nebezpečná, ne víc než škrabka na brambory. Takže nám pořád uniká smysl. Nevíme, po kom nebo po čem jdou. Mohlo by to pomoct je porazit a vyhnat nebo vyhladit. Tak se prosím soustřeď! Viděla jsi tam ještě něco?“

„Měly tam nějakou učebnu…“

„Co se učily?“

„Nevím, žádná kachna tam nebyla, jen 'Broušení zobáku krok za krokem', obrázek člověka. Neměla bys ocelové kalhotky?“

„Soustřeď se! Ještě nějaký obrázek?“

„Zvířata…“

„Jaká?!“

„...pes a křížek na jeho krku…“

„To je ono! Psi! Teď to celé dává smysl! Psí hlavy na jejich zobáku jsou celou dobu odpovědí na všechno! Chtějí zabít psy, psi je můžou během chvíle vyhladit, psi jsou zatím všude!“ Aloe běží pryč. „Dej se dohromady, jdeme vyrábět obojky!“

Je mi vlastně fajn, a tak vstávám ze země a následuju ji. Nečekala bych takovou základnu odboje. Nemůžu si vybavit nic podobnějšího než obrovský open-space. Dobré dvě stovky lidí se tu hemží kolem stolů s počítači, tiskárnami a 3D tiskárnami. Nechápu, kdo tohle zaplatil, ale už si zvykám na to, že Aloe se nezdá. Čekám, až začne mluvit, ale ona si místo toho sedá ke svému počítači a během chvíle to tu všechno bzučí a z tiskáren padají psí obojky, hodně široké a hodně pevné psí obojky. Chci pomáhat, ale všechno už dělají stroje, a tak jdu za Aloe.

„Teď vyrábíš obojky, asi jich budeš mít dost, ale jak je chceš dostat na všechny ty psy? Vždyť jsi sama říkala, že vejce jsou v každé domácnosti po celém světě.“

„Neboj, tys neslyšela o nové psí chřipce, kterou šíří nový typ blechy? Už na ni zemřelo pět tisíc psů po celém světě během dvou dnů a tenhle virus mutuje a po nakažení psa se přenáší i na člověka. My máme řešení, obojky, které každého psa před blechami ochrání, pro jistotu taky jeden pro každého člověka. Vlády všech států nám dokonce zaplatí a budou je rozdávat zdarma. Celý svět by měl být pokrytý do týdne. Snad nebudou kachny rychlejší, ale náš plán zatím neznají.“

„Dobře, proč jsi mi nedala nějak vědět, když jsem byla na všechno sama, nebo si to alespoň myslela?“

„Jsou věci větší než ty, než já. Ty jsi svou úlohu sehrála přesně tak, jak jsi měla. Nezapomeň, že umím vykládat i budoucnost z křišťálové koule.“

Mlčím a kývám, slova mi došla. Musím tedy vydržet týden nic nedělat a pak bude asi po všem. Vždycky jsem si představovala tu velkou bitvu, prakticky velkou grilovačku kachen. A tak čekám. Mají tu pěkné zázemí, hry, filmy… na to nemám náladu. Našla jsem tu dřevěnou tyč a rozbíjím s ní sošky kachen, urážím jim hlavy, nohy nebo jim drtím ta jejich tučná tělíčka. Dny utíkají a já můžu všechno a nechci nic. A nemůžu spát, ve vzduchu něco visí a já to cítím.

„Aloe, už je to pátý den a vše jde podle plánu, že? Nepřijde ti to nějak podezřelé? Všechno skončí rozdáním obojků a pak co? Azore, trhej?“

„Neblázni, nejdřív musí všichni mít obojky, pak přijde druhá fáze plánu.“

„Jaká?“

„Spustíme ten signál, malé kachničky se vyklubou z vajec, zaútočí na psy, psi je, chráněni obojky, zakousnou. Celý svět se dozví, co jsou kachny s psí hlavou na zobáku zač, a vetřelci odletí sami.“

„Mám takové tušení, něco se určitě stane.“

„Nestane, jdi spát, potřebuješ to!“

Jdu na svou přidělenou postel a dneska se mi víčka opravdu zavírají sama od sebe. Neměla bych spát, vlastně měla…

Poplach! Vytrhává mě z mého zaslouženého spánku, běží sem Aloe.

„Vstávej! Kachny všechno vědí! Psí hlavy míří na nás! Někdo nás prodal!“

Běžím ven za ostatními, cestou beru dřevěnou hůl, Aloe běží přede mnou a hází po mě obojek a ocelové kalhotky. To oceňuji, ovšem na kalhotky nemám čas, obojek mi ale pasuje. Venku je tma, svítí hvězdy a… vodojem? My jsme v Teplicích? Já procestovala Evropu a Aloe má pět kilometrů od mého domova základnu? Z výšky je slyšet to odporné kvákání, z města vyjí a štěkají psi.

„Aloe, co se přesně stalo? A co se bude dít teď?“

„Někdo kachnám prozradil náš plán, ty poslaly signál a kachničky jsou teď všude. Velká část psů a lidí má obojky, těm ostatním můžeme jen přát hodně štěstí. Velké kachny jsou na cestě k nám. Pokud nás přemůžou, jejich plán na ovládnutí planety bude dokonán.“

„A když vyhrajeme my?“

„Asi budeme zítra grilovat.“

…

Už přistávají, přímo u vodojemu. Jejich tah je bezchybný; od vodojemu vedou betonové chodníčky přímo k nám. Valí se na nás v zástupech. Naštěstí žádná z nich nemá svou ocelovou výzbroj – asi by se jim chudinkám špatně letělo. Proto při běhu dřou své zobáky o beton, aby si je nabrousily, a můj výhled vypadá jako impresionistický obraz. Jiskry, které jejich zobáky při kontaktu s betonem tvoří, vypadají jako roj meteoritů, tolik světla a ten zvuk je uširvoucí. Mám strach. A vlastně nemám, jsou to jen blbé kvákavé kachny! Přidávám se k prvním odvážlivcům a vrhám se na kachny, urážím jim hlavy i nohy. Kopání do jejich tělíček není dobrý nápad, protože pak klovou do kotníků a holení. Sakra! Zakopla jsem! Padám! Než se stihnu opět zvednout, tři kachny se snaží vyklovat moje oči. Pěstí do jejich hlav ovšem funguje. Au! Klovanec do rozkroku. Prásk, Aloe pálí homerun její hlavou zrovna ve chvíli, kdy se chystá klovat znovu. Podává mi ruku a já se opět snažím stát na nohou.

„Díky, Aloe, kdes byla?“

„Nemáš za co, ale nebudu ti krýt záda nadosmrti.“

„Mám pocit, že tohle nevyhrajeme!“

„Já taky, tohle křišťálová koule nepředvídala, snad se něco stane!“

Hrrr na ně, jestli mám umřít, vezmu jich sebou co nejvíc! Kolem leží lidé, poznávám v té vřavě i některé tváře, mají proklované krky a někteří vyklované oči. A některé kachny pořád ještě přistávají. Cítím ten strach a tu marnost. Není slyšet nic jiného než kvákání, řvaní a štěkot. Štěkot! Štěkot a je slyšet blíž a blíž. Ze všech směrů se sbíhají psi a já už je vidím a vidím světla, světla, která nesou další lidé. Bitva se obrací v náš prospěch, psi trhají kachny na kusy, lidí je tolik, že kachny přestaly přistávat a krouží nad námi. Teď je to pravá řež, na zemi i ve vzduchu je tolik peří. Několik posledních kachen pochopilo, že jejich život buď brzy skončí, nebo utečou. Rozebíhají se směrem od nás z kopce, ale nevýhodná poloha a nejspíš i jejich zmatení způsobily, že se tito poslední vetřelci doslova rozbíjejí o paneláky v jejich cestě. Kachny nad námi upouštějí od kroužení a odlétají zpět k základně.

„Hurá! Vyhráli jsme! Aloe! Vyhráli jsme?“

Aloe ke mně běží.

„Ještě se musíme vypořádat s těmi, co odletěly. Ale nevěřím, že je bude po dnešku ještě nějaký zákon nebo člověk chránit.“

„Nebýt těch psů a dalších lidí, nikdy bychom je neporazili. Jak to mohli vědět, že potřebujeme pomoc?“

„Asi mi nevěříš ani to, že umím mluvit se zvířaty, viď? A lidé šli za nimi.“

Mezitím už všichni nosí po bojišti tolik kachen, kolik unesou, další dělají ohniště, někdo táhne i gril. První vyhraná bitva, která se samovolně zvrhne ve žranici. Tenhle den si budeme navždy pamatovat jako Den velkého grilování. Slavíme až do rána, oslava bude dost možná pokračovat ještě dlouhou dobu, ale já s Aloe se musíme postarat o zbytek kachen, které přežily.

Přijíždíme k rybníku, Aloe sem povolala i armádu, která ji poprvé v životě poslechla. Očekávala jsem tedy tanky, transportéry, helikoptéry… u rybníka na nás čeká osm vojáků, dva Hummery a jeden důstojník. Hodnosti neznám, ale má to evidentně na povel.

Na hladině je klid, nezbyla na ní ani jediná kachna. Je tedy jasné, že jsou ukryté ve své základně pod ostrůvkem. Já, Aloe a osm vojáků popadáme lopaty a krumpáče a jdeme se skrz ostrůvek prohrabat k těm posledním opeřeným srabům. Za hodinku jsme uvnitř, místo zuřivého odporu na nás čeká asi stovka kachen v poklidu, ta největší z nich nám krkolomně sděluje: „My sdayemsya. My pokidayem vashu planetu. Izvinites' za nas, lebed'.“ Jeden z vojáků umí rusky. Kachny chtějí v míru odejít a pravděpodobně něco provedly našim labutím. Najednou se nejpodivnějším způsobem zablesklo a všechny kachny padají k zemi. Po chvilce se zvednou a rozbíhají se do všech směrů, jejich kvákání mi připomíná stejné zvuky, které jsem slýchávala ještě před deseti lety. A jejich žluté zobáky svítí na dálku. Psí hlavy jsou pryč. Několik kachen uteklo směrem hlouběji do základny a z toho směru je slyšet prudké syčení. Jdeme tím směrem, v obrovském kotci se tlačí naše labutě. Jsou celé pohublé a opelichané.

Všem zbylým kachnám po celém světě zmizely ze zobáků psí hlavy a navrátily se do svého přirozeného života na vodě. Labutě se po zkušenostech rozhodly stát se strážci planety na všech vodních plochách. Aloe se vrátila ke svým konspiračním teoriím, všichni včetně mě ji začali brát vážně.

A kdo jsem vlastně já? Jméno není podstatné, jsem jednou z vás. Určitě ale musíte vědět, že k smrti miluju grilování. Berte prosím tento příběh jako varování. Pokud někdy spatříte psí hlavu na kachním zobáku, uspořádejte si své věci a schovejte se, nebo bojujte, žijte, grilujte.