Děkuji

Studánko, řekni mi, už přišel čas?

Dlouho jsem plnila Tě vodou slanou.

Mám šanci na štěstí? Je to Tvá vůle? Nebo jen přeteklas?

Odpovědi bych ráda znala, přestože otázky samy plní mě citem.

Nebydlím sama, cítím se sama, co s plným prázdným bytem?

Sbohem snad dát? Zdá se to kruté, krutější než pouhé „nashledanou“.

 

Studánko, jsem tak zmatená, tvář na Tvé hladině vidím,

nebyla tam a je tam, tak najednou… a já se stydím…

Tvář anděla, oči hlubší, než kam jen dohlédnu, tolik barev v nich, tolik radosti…

Zafouká vítr, hladina se do pohybu dává, tvář ale nemizí, vystupuje z vody,

vlasy světlejší než slunce za zvuku jara vlají… Vážně se to děje?

Zavírám oči, byl to jen sen? Otevřít je nechci, vlastní rozum se mi směje…

Otevřít, neotevřít? Chci zůstat navždy slepá a věřit, že nezmizela…

Nemám strach, Studánko! Stojí tam…černá a červená, teď už celá žena.

Stojí tam přede mnou, a přece se cítím jí obklopena…

 

Děkuji, Studánko, věz, že kdybych dnes naposled měla Ti psát,

jsem vděčná, že v tomto životě jsem mohla ji znát.

Děkuji za krásu, děkuji za city, děkuji za barvy, děkuji za tóny, děkuji za vůně, děkuji za život, děkuji za den a děkuji za noc, děkuji za inspiraci, děkuji…