Rozhovory duše

březen 2009

„Slyšíš mě, člověče?“

Pak už jen ticho, nikdo se nedá do řeče.

Po chvíli zželí se hlásku potichého,

ozve se odpověď hlasu zlého:

„Co chceš a kdo jsi?“

„Promiň mi, rušit jsem tě nechtěla,

já jsem tak trochu nesmělá,

můj úmysl kořeny má nevinné,

pocházím krajiny pro tebe nevlídné.

Neumím žádat jiné o pomoc,

v tom neskrývá se moje moc,

já chodím jen hloupá po světě,

květiny a stromy si nezasloužím,

pro všechny kolem kraj kvete,

a já zmizím hned, jak toužím.

Všechno co mám, ať vezme si potvora,

nenosím prokletí, já jsem jen Pokora.“

 

Milý a vyděšený hlas rozplynul se jako mlha,

Dunivý a hrubý řev zvukovody trhá:

 

„Doufáš, že s proslovem dojemným,

každý hned lítost vysloví,

ať dech tvůj umlčí černý dým,

pro tebe platí přízemní přísloví.

Pravdu jednu neskrýváš,

já zasloužím si víc, než tys kdy snila,

beru všechno, kéž ty bys shnila!

Život tvůj chci i tvoji sílu,

Za tebou spadne už poslední most,

Nehledám svou cestu v míru,

Já chci, já chci, já chci! Jméno mé zní Chamtivost.“

 

Předlouhá ozvěna: „Chamtivost, Chamtivost, Chamtivost“ kámen drtí,

na monology přihlíží i stvoření třetí:

 

„Probůh sestry, má to cenu?

Jedna nechce, druhá bere,

Spávali jste v jednom senu,

A teď druhá na první sere.

Povídám ti Chamtivosti,

máš-li v sobě kousek ctnosti,

světla paprsek Pokoře daruj,

a ty, Pokoro, přijmi ji a pak se raduj.

Žádná nepodobá se té druhé,

Ty srdce rozdáš, ona ho jak kamení má tuhé,

Dejte jedna druhé šanci,

Věřte sestře Toleranci.“

 

Třesoucí tóny v zádech až zamrazí,

Vyhraje ten, kdo vetřelce toho porazí:

 

„Sedím v koutě ani slůvko,

třesot hlasu zakrývám,

v mojí auře rozpíná se úzko,

když mám notu, nezpívám.

Světlo mě neskryje, ve tmě je ďábel ukrytý,

Slova zabíjí a ticho mě děsí,

venku čeká zlý ten svět hlasitý,

Vevnitř v koutech číhají běsy.

Bojím se uznávat,

bojím se hádat,

Leká mě vůně i ošklivý pach,

V prázdnotě stůně váš bratříček Strach.“

 

Neboj se Strašíčku, držím tě za ruku,

abys byl neviděn, nasadíš paruku,

tvé pohledy když už, jsou tupé,

tvá maska však mění se v zrzavé tupé.

 

 

Co jasné a viděné nechtělo být,

vyplulo na povrch, jak vzduch na dně uvězněný,

nemůžu nechat tu svou dušičku žít,

nevím co dělat, jak říct, co žiju ve svém snění,

jen bílé obláčky v černé nicotě poletují,

jeden k druhému přisedá, zas třetí v bouři kolem sebe všechno ničí.

Dá se snad zničit nic? A jak vypadá? Nijak.

Hluboká představa jak mrtvá na dně své propasti,

bez světla, bez vzduchu, bez vody, bez času...

Jediná vteřina coby ručička hodin přeskočila,

neexistuje. Věčností pořád a pořád stále dokola,

však i milosrdná umí se zdát. Ale může se zdát, když o ničem nesní?

 

Vypráví příběh, co nemá děj,

největší z sester, Beznaděj.