Podzim

 

Vítám tě v mém domově, odpočiň si, máš za sebou dlouhou cestu, zítra ti ten svět ukážu.

Je sobota, říjen v plném proudu, vezmi si teplé oblečení a pořádné boty. Nebudu ti lhát, podzim je drsný. Ale napadlo by tě někdy, že pod jeho povrchem se skrývá krása sladkého usínání? Vše dochází svému konci a za velkolepého ohňostroje se ukládá ke spánku, aby se mohlo vzbudit silnější a krásnější než dřív. Ty jsi přece taky každé ráno krásnější než včera.

Půjdeme pěšky, projdeme pár úzkých uliček. Cítíš tu síru ve vzduchu? Ano, někdo tu topí uhlím. A já se nadechnu, zavřu oči a zase létám v oblacích. Vidím, jak jsem ještě malá holčička, život mám před sebou a nádhera dnešních dnů té holčičce dodává naději, tohle všechno ji jednou čeká, chtěla bych jí to říct, aby nemusela být občas smutná, když jí hlavou bleskne myšlenka, že bude velká a maminka už ji nebude držet za ruku. Jenže bych jí zkazila překvapení, ty ona miluje, ten nádech síry ve vzduchu mě s ní na ten okamžik spojí. A pak už vstoupíme na louku. Znedaleka ozývá se mocné „Í Á“, to oslík ze statku svou serenádu zpívá. Teď už jen krůček do lesa, pár metrů k potoku, musíme ho překročit, vezmu tě za ruku, neboj, věř mi, nespadneš, tři dva a skoč! Noha ti málem podklouzla, ale chytla jsem tě a teď jsi v mém objetí. Pošeptám ti, že příště můžeme zkusit lávku. Došlo ti, že jsem to asi plánovala, viď? Pojď, dojdeme k rybníku, sedneme si. Děti tady snad každý den nechávají nové postavičky, nepřipadá ti to trochu jako pohádkový les? Každou chvíli se ohlédnu a mám pocit, že nás uctivě pozdraví Karkulka, řekne Vlkovi „fuj“ a stáhne ho vodítkem ke své noze.

To není zdaleka všechno, půjdeme dál a výš. Tudy jsem dřív chodila cestičkou přes louku. Vyrostlo tu satelitní městečko. Líbí se ti to? Já bych tady bydlet nechtěla, vyrostla jsem v paneláku a připadá mi, že sem někdo jeden takový panelák přinesl pak do něj strčil a on se při pádu nějakým kouzlem proměnil v domky se zahrádkou. Aspoň řeč nestála, ani sis nevšimla, že věčně otevřená závora oznamuje opět vstup do lesa.

Déšť, bláto, po ránu zima, mlha, co by se krájet dala. Takhle bys nejspíš v černobílém světě podzim znala. Rozhlížíš se po lese, kam jsem tě na procházku vzala. Vidíš ty barvy? Podzim je malířem s bohatou paletou, doufám, že má slova hlavu ti popletou. Koukni se, nádhera! Přímo tu v travičce hříbek se schoval, tak se mu pokloň, pak klobouk mu pochval. Vezmi ho sebou, jestli bys chtěla, večer ti uvařím, že jsi tak skvělá.

Dál listy barví se, padají dolů, krásné sny, dobrou noc, popřejem stromům, teď jsi už prochladlá, půjdeme domů.

Posaď se na chvilku, zatopím v krbu, jak se ti líbila procházka podzimem? Miluji v teple, zabalená v dece, koukat se z okna ven. Přitul se ke mně a pověz mi příběh z tvého světa…