Zrzka

Jako každé pondělní ráno už deset let, i dnes vstávám, zašklebím se do zrcadla a na to povislé plátno načrtnu nějaký obličej. Nesnídám, ztráta času. Navíc mi to snad pomůže shodit kila, nevím, proč pořád kynu. Co si vezmu na sebe? Záleží na tom? Zajímá to ještě někoho? Stejně jsem ta tlustá, co se neusmívá. Zahořkla jsem. Nemám se ráda, jak by mě mohl mít rád někdo jiný? Navleču se do svých XXL šatů, nasadím si boty bez podpatku, protože podpatky by pode mnou praskly jako párátka a vyrazím do své práce na pobočku. Kolik klientů si dnes ke mně přijde uzavřít smlouvu? Snad co nejmíň, mám lidí plné zuby, chtěla jsem stříhat lidem vlasy, chtěla jsem být vyhlášená kadeřnice, od které se každý nechá ostříhat.

Venku je ještě tma, to před Vánoci bývá, ach můj bože, ještě budou Vánoce… Lampy lemují ulici a pod jednou v dálce stojí temná postava. Mává na mě? Bože, to bude zase ten somrák s tou svojí dojemnou historkou, která začíná: „Máte rodiče? To máte štěstí, já nikdy žádné neměl…“ Ale co, třeba mě přepadne a já nebudu muset celý den čumět za přepážkou…

Přijdu blíž a poznávám ženu. Stojí tam, začíná mi nahánět hrůzu, je celá vysoká a pohublá v černém plášti s kápí. Pohled do jejích očí a její milý úsměv mě ale uklidní. „Mladá paní, vy jdete asi z maškarního a nevíte kudy domů, co?“ Podává mi ruku: „Těší mě, Eliško, já jsem Smrt.“ Cože? Ona vážně drží v ruce i kosu, jak jsem si toho mohla nevšimnout?

„Eliško? Já jsem pro cizí jedině Alice, Eliško mi vždycky říkala jen moje maminka!“ Sundavá svou kápi a já vidím zářivě zrzavé vlasy, sympatickou tvář a zelené oči, které na mě působí jako dvě klidné tůně. Vytrhne mě z mých myšlenek: „Eliško, já vím moc dobře, jak ráda tohle jméno uslyšíš. Teď už tě čekají jen hezké věci. Cítíš strach? Jistě že ne, tady už strach neexistuje.“

- „Já jsem umřela?“

- „Ano, podívej se za sebe, leží tam tvé tělo, už ti nepatří. 16. prosince 2013 jsi v 7:20 zemřela na náhlou srdeční příhodu.“

- „Stalo se to teď, vím, kolikátého dnes je… bylo mi dobře, většinou…“

- „Čas prožíváš jen v těle, teď už pro tebe čas neplatí. Věř mi, že se všechno stalo přesně tak, jak mělo, já tě teď jen převedu dál. Máš jistě spoustu otázek a já ti na každou ráda odpovím.“

- „Proč proboha nosíš ten černý plášť a kosu? Nešlo by to míň děsivě?“

- „To si všichni myslí, ale kosa slouží ke sklízení zralého obilí a plášť je symbolem poutě, která smrtí začíná.“

- „Co se mnou bude dál?“

- „Ty teď můžeš prožít kterýkoli okamžik života a kolikrát jen chceš, stačí na nějaký jen pomyslet.“

- „Takže si mám připomenout, jak jsem to všechno zpackala?“

- „Když to vidíš takhle, tak ano. Až budeš chtít skončit, zavolej mě. Teď musím jít. Těšilo mě, Eliško...“

S dalším podáním ruky mizí. Já dál postávám beze slov, pořád jen čekám, kdy se vzbudím, ale ten okamžik nepřichází. Když jsem o smrti přemýšlela, viděla jsem to jako nejstrašnější okamžik života, poslední dobou mi to naopak přišlo jako vysvobození, ale pořád jsem si myslela, že to hodně bolí. Teď si myslím, že horší je i vstávání do práce.

Chci vidět svého muže a děti a přátele a ono nic. Všichni pro mě možná truchlí, ale tam já prostě nemůžu. Přemýšlím kam se tak vrátit. Zkusím jako první svou poslední neděli doma. Vlastně to byla nejobyčejnější z obyčejných nedělí, já jedním okem u televize, druhým okem na Facebooku, Honza vyhrává druhou světovou na počítači a dětem oči přirůstají k tabletu. Vědět, že je ten den poslední, užila bych si ho jinak. Cítím svou zadnici přilepenou na gauči, vím, že za pár hodin je po mně. No tak otoč se přece na svého chlapa, něco ti říká a ty neodlepíš oči od té bedny. Sakra, běž pochválit syna a obejmout dcery. Polib toho chlapa! To ne! Nedala jsi mu ani pusu na dobrou noc! Bolí tě hlava, no jasně, bolí tě pořád, protože jen žereš, ležíš a čumíš na displej. Vidíš ho každý den, to jo, ale dnes je to úplně naposled. Oči se mi zavírají...

A jsem zpátky, můžu prožívat jakoukoli chvíli se všemi vzpomínkami, ale nemůžu nic změnit. Ta bezmoc. Chci zažít své první rande s Honzou. „No ne, jemu to tak sluší, bože, ty svaly, ty vousy, ta tvoje brada, kterou jsem si zabrala pro sebe. Ty mluvíš, jsi inteligentní a já si celou dobu říkám, že chci, abys převrhnul ten stůl a vzal si mě celou tady a teď, jsem jenom tvoje! Mně to totiž taky strašně sekne, vlasy mám až po ramena, pleť jako miminko, krásné šaty a krásných šedesát kilo. Jak jsem mohla dojít až tam, až na poslední neděli? Tady nám je oběma třiadvacet. Krásný věk. Zajímalo by mě, jestli bys mě tak vášnivě líbal, i kdybys věděl, že se za devět měsíců narodí náš syn... Moc tě miluju, i dnes po těch sedmnácti letech. A už ti to nikdy neřeknu...

Den skončil, chci dál vidět naše děti. Ten den, kdy jsem poprvé jela do porodnice. Zažívám neskutečnou bolest! Čtyřiadvacet hodin ta bolest přichází a odchází, Honza mě celou dobu mlčky drží za ruku a masíruje mi to místo na zádech, aby se mi ulevilo, ale nakonec jsi venku Filípku, moje lásko. Byl jsi mou součástí devět měsíců a teď tě konečně držím v náručí, vždycky tu pro tebe budu!

Chci vidět, jak synka poprvé ukládáme do postýlky u nás doma a vidím v Honzových očích tu naději a štěstí.

O dva roky později sedíme spolu v obýváku, Filípek řádí okolo a já navrhuji, že jedno dítě stačí, doteď to nevyšlo, osud to tak chtěl a já raději začnu brát antikoncepci. Ach, ta naše osudová znamení, ta naivita nás nikdy neopustila. Gynekolog řekl, že mě nejdřív vyšetří a pak mi dá recept na prášky. „Mladá paní, antikoncepci vám napsat nemůžu, jste těhotná.“ Na ultrazvuku zjišťujeme, že čekám dvojčata. Verunka a Andrejka k nám chtěly za každou cenu. Tys byl úplně u vytržení. Moc tě mrzelo, že musíš zůstat doma s Filípkem a nemůžeš být u toho, až naše holky přijdou na svět. Když ses na ten svůj babinec přišel podívat do porodnice, viděla jsem tě poprvé plakat. Tolik štěstí… koho tohle potká?

Naše první dovolená, druhá dovolená. Prožívám je pořád dokola snad tisíckrát.

Hádka, přehnala jsem to, tady se to začalo kazit, jak jsi mi mohl za ty moje móresy nenafackovat? Nemohl, protože jsi správný chlap, ty bys na ženu nikdy nesáhnul. Chci víc volnosti, nebaví mě se starat jen o děti. Ty blbá krávo! Ne a ne a ne, neříkej ta slova! Proč nemůžeš dostat ten infarkt tady?! Třeba by se ti rozsvítilo! Tvoje kolegyně jsou mladší a nemají děti, užívají si, tys milovala svůj život, ale závist tě změnila! Navíc ten nový mladý přidrzlý ajťák tě občas plácne po zadku, takový zajíček a tvůj Honza doma začíná mít kouty a větší pupík. 

Myslela jsem si, jak průměrný, nezajímavý a nudný můj život byl. Teď jsem si prožila každý den snad stokrát a čím dál tím víc ho chci žít znovu a dál, úžasný život s nimi. Ne, nemá to smysl, nic nezměním, takhle se tu můžu trápit až do konce věcnosti.

- „Smrti! Přijď prosím, chci skončit.“

- “Ráda tě opět potkávám, chceš tedy skončit a vydat se na další cestu?”

- “Chci se vrátit, nemít infarkt a tohle všechno si pamatovat, chci možnost to napravit!”

- „Pochopila jsi to pěkně, ovšem trochu pozdě. Abys mě nepomluvila, mám pro tebe takovou maličkost. Teď můžeš naposledy prožít svůj poslední den, ten můžeš změnit. Nesmíš ovšem nikomu říct, co se stane, pokud to uděláš, okamžitě se vrátíš sem, jako bys tu možnost nikdy nedostala. Pak bude konec, nastane jedině ve stejný čas na stejném místě.“

A s tím svým lehkým úsměvem mizí.

Ráno! Vstávám zase v neděli vedle svého Honzy a vrhám se na něho jako naposledy před deseti lety. Ano! Můžu změnit všechno. Pokud se zítra nevydám do práce, nebudu mít infarkt a budu žít dál! „Děti! Vstávejte! Synu, chci ti říct, že jsem na tebe pyšná, ty jsi ten druhý nejlepší chlap v mém životě! Dcery moje, vy jste důkaz toho, že láska si cestu vždycky najde! Půjdeme ven, vezměte pečivo, pojedeme do obory nakrmit zvířátka, dáme si někde oběd a pak půjdeme na vánoční trhy, půjdeme se nakazit tou vánoční atmosférou, dáme si trdelník a svařák a zazpíváme si koledy u stromečku. 

...

Děti mi řekly, že tohle byl ten nejlepší den a jestli si to v sobotu zopakujeme. Honza řekl, že prý jsem kočka. Vím, že to není pravda, ale takovou lež mu budu s radostí trpět. Dětem jdu popřát dobrou noc, jako by byly zase miminka, teď už spokojeně spí a já se chystám dát Honzovi to nejkrásnější rozloučení. Než mi popřeje dobrou noc, řekne: "Nevěřil jsem, že se mi zase vrátí ta, do které jsem se zamiloval. Zlato, taková jsi nebyla už léta, mám pocit, že všechno bude zase dobré, tak se hezky vyspi do práce a pamatuj si, že jsi nádherná a moje. Miluju tě!" Poslední polibek...

Nemůžu spát, pláču do polštáře, nesmím nikoho vzbudit, nesmím jim nic říct. Tolik promarněných roků. Stačilo tak málo, abych viděla, co všechno dávno mám. Pozdě, moc pozdě. Všichni ještě spí, já budu muset vyrazit. Všechny obejdu a ještě jim dám pusu na tvář. Říkám sbohem. Nemusela bych tam jít, Zrzka o tom neřekla ani slovo, konec nastane jedině ve stejný čas na stejném místě. Já ale nevěřím, že bych dokázala zas jen rozdávat radost, zas bych to zkazila. Moje srdce tak velké není. Neberu si ani jablko ke svačině a jdu.

Už ji vidím, Zrzka tam už čeká, opět lehký úsměv. "Tak jsi přece přišla. Myslela jsem, že snad najdeš odvahu dál žít. Tak pojď, Eliško."